Poutník bloudí temnou krajinou,
hledajíc místo ke spaní,
nalezl však jen kostru bílou,
a žádné dřevo na pálení.
Kostra lidská tiše leží,
šklebí se na všechnu krutost,
v hrudi rezavý nůž drží,
svým úšklebkem kazí živým radost.
„Chápu tě, ty věčná kostro,
proč drze se mi posmíváš!
Ty víš, že osud můj je jiný
a z něho svoji radost máš!
Moc dobře víš, že psancem jsem,
až chytí mne, tak budu upálen!
Víš, jak těžká bude pro můj popel zem,
hlavně že pořádek bude napraven!“
Poutník dlouho mizí v dáli,
kostra jej však pozoruje,
čeká až on zmizí navždy,
na svou řeč se připravuje.
„Tvůj osud je spravedlivý,
ty svou smrt si zasloužíš!
Mne zabil bratr milovaný,
tuhle bolest ty neokusíš!“
Kostra ztichla v zmlklé poušti,
ona straší tu již třicet let,
čeká tu jen na svůj moment,
kdy postraší snad naposled.
