Chodím za ní už několik let. Chodím za ní od města k městu. Chodím za ní jako stín. Hlídám jí. Možná, že jí pronásleduji, možná jsem posedlý, to vím jen já sám a bůh. Je mým světlem a pomocí. Za těch dvanáct let, co chodím za ní se mnou promluvila jen jednou. Podívala se na mě sotva třikrát a přitom o mě určitě ví. Láska je kurva.

Byl jsem svědkem toho, jak zabili jejího manžela. Tehdy jsem ještě býval obyčejným poutníkem, byl jsem svobodný, nebyl jsem svázán jí. Procházel jsem tehdy Boneyardem, tím nejzvláštnějším městem na pobřeží podél, kterého jsem dříve chodil. Boneyard je zvláštní tím, že i když zde žijí lidé, ve městě je cítit smrt, Boneyard je jen malinká část místa, které se dříve nazývalo Los Angeles. To bývalo obrovské předválečné město, město jež nemělo konkurenci. Nyní je obrovským pohřebištěm, plným lidských koster, které se tu povalují a už nikdy je nikdo nesesbírá, jsou tu jako věčná připomínka toho, jaké hrůzy dokázalo lidstvo napáchat během dvou hodin. Jak strašlivá byla síla těch vládců světa, která už nikdy neožije…

Boneyard ovládají Regulátoři, nikdo neví, kdo jsou a odkud přišli, jen terorizují tohle město. Dříve tu vládnul starosta, ale ten už je teď jen loutkou v jejich rukou. U oni jsou možná důvod, proč do města nepřicházejí žádní poutníci, chodí sem už jen smrt.

Tehdy jsem ještě netušil, co je v Pohřebišti, byl jsem tam poprvé. Za vstup do města ode mě chtěli zátky, které jsem jim nedal, s tím, že jen nakoupím zásoby a odejdu. Všude, kam jsem vkročil nežili lidé, ale jen těla, která pracovala pro regulátory. Nebyl tu život. Byla to jen pustina.

Když jsem procházel kolem jednoho domu, slyšel jsem křik. Její křik. Ven vyběhli dva regulátoři v kevlarových zbrojích a vyvlekli ven rolníka, který na sobě měl jen hadry. Vyvlekli ho jako zvíře na ulici a zastřelili. Pak se tomu zasmáli a chtěli znásilnit jeho manželku. Stála tam s potrhanými šaty na prahu jejich dveří, křičela a ten křik byl život. Když viděla co se stalo jejímu manželovi, začala plakat. Vrhli se na ní a zatáhli jí do domu a chtěli jí znásilnit. Tohle jsou ti, co chrání město? Ne tohle není město. Tohle je jen pohřebiště, Chtěl jsem jít dál, ale pak jsem si vzpomněl na její křik a rozhodl se. Já nechci přinášet smrt, ale život. Vlez jsem do toho domu, už byla nahá a jeden si i přes její hrozivý křik užíval a druhej ho povzbuzoval. Vzal jsem si nůž a vrazil ho do krku tomu, co čekal na svoje kolo v rohu. Z jeho tepny v krku se vyvalila horká rudá krev a celýho mě pocákala. Když ti ten druhej viděl, začal se sápat na pušku, ale já byl rychlejší. Ležela tam přede mnou nahá jako palec. Hořce plakala. Dal jsem jí svůj kabát.

„Nemůžu tu zůstat,“ řekla mi jen. Vzala si svůj starý rozedraný oblek a pušku jednoho z těch vrahů. Odešla.

A od té doby chodím za ní. Nemluvím s ní. Skoro se nevidíme a přece jsme spolu, něco nás svazuje.

Okolo hlavy mi hvízdla kulka, to se tady v horách stává celkem často, zase banditi. Ale tentokrát nepřepadli jí, ale mě. Ona už byla v poušti, tam kde je každý nepřítel vidět. Byli myslím tři a přepadli mě ze zálohy. Kryli se za velkým balvanem a údolím se rozléhaly výstřely, které musely být slyšet na míle daleko… Najednou mi někdo hodil na hlavu síť a já byl v pasti, zamotal jsem se do ní, když jsem se pokoušel se z ní dostat.

„Tak a máme tě!“ řekl ten zjevně nejstarší z nich. „Chlapci, prohledejte ho.“
Pak mě párkrát praštili do břicha, abych se nebránil. Prohledali mě a zjevně nenašli, to co hledali, měl jsem u sebe totiž jen několik nábojů.

Výstřel a první z nich se skácel k zemi.
Výstřel a druhý z nich se skácel k zemi.
Ten třetí začal panikařit a pokusil se schovat za balvan. Výstřel a on se skácel k zemi.

Pak přišla ona, z hlavně její pušky se kouřilo, vysvobodila mě ze sítě.
„Přece sis nemyslel, že tě nechám těm hajzlum?“

Pak na mě pokynula ať jdu s ní. Už nechodím za ní.
Od té doby chodím s ní.