Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Čekal jsem ještě asi půl hodiny, než jsem se rozhodl odejít. Pokoj, který jsem si vybral jako úkryt měl dobrou polohu a pochyboval jsem, že bych do setmění našel lepší. Na druhou stranu bylo velmi nebezpečné se zdržovat na jednom místě delší dobu. Sebral jsem ze země starou plynovou masku a mačetu. Typ masky, který jsem měl, patřil k výbavě vojáků Protektorátu před třiceti, čtyřiceti lety. Byl to dobrý model se spolehlivým filtrem, který se dal několikrát vyčistit. Zbývaly mi poslední dva nerozbalené filtry, které jsem asi před půl rokem vyměnil za předrevoluční sadu nářadí. Nasadil jsem si na záda svůj starý batoh, ve kterém se nacházel celý můj majetek. Batoh byl o mnoho lehčí než před několika dny, už delší dobu jsem neměl štěstí na nekontaminovaný zdroj vody. Pomalu a obezřetně jsem vyšel z bývalého panelového bytu na balkón. Ukrýval jsem se na prastarém sídlišti z doby před velkou Válkou. Věžáky byly vysoké, obvykle měly kolem třinácti pater. Byty byly ale docela malé, z dětství jsem si pamatoval daleko větší, v cihlových domech a vilkách. Z boční kapsy batohu jsem vylovil svou největší cennost, opravdový funkční dalekohled. Byl to kapesní typ pravděpodobně vyrobený na orientační pozorování. Důkladně jsem si prohlédl okolí a nasadil na oči dalekohled. Jako obvykle jsem nemohl zaostřit na pravé oko, dalekohled zaostřoval oba okuláry stejně. Moje drobná oční vada mi ale vadila ze všeho nejméně. Ještě jednou jsem dalekohledem zkontroloval okolí nejbližších paneláků a pro jistotu si prohlédl jejich vybitá a vytrhaná okna, která zírala z šedivých fasád jako malé černé díry. Sešel jsem dolů na ulici. Po cestě jsem se vyhnul rozbitým schodům a hromadám dávno spálených odpadků. Před domem jsem se musel ponořit mezi spoustou rezavých vraků předválečných aut. Byla všude. Jako dítě jsem nevěřil, že lidé mohli vyrobit tolik aut, o kolika mluvili dospělí. Pak jsem se ale poprvé dostal do míst, která kdysi bývala velkoměsty a přesvědčil se o tom na vlastní kůži. Přestože většina z nich ještě měla kola a motor, skoro žádné z nich by se již nerozjelo. Chybělo palivo. Došel jsem na konec ulice. Přesněji, kdysi to asi konec ulice nebyl, musela to být křižovatka, která se ale nyní ztrácela v husté džungli stromů, keřů a vysokých travin. Na zemi jsem si všimnul malé modré cedulky, kterými se asi označovaly ulice a čtvrti. Stálo na ní „Sídliště Fife..y“ Uprostřed druhého slova chybělo několik písmen, které smazal čas. Ostatně názvy důležité nebyly. Mapy, které jsem znal, stejně udávaly jen oficiální souřadnice. Nějakou dobu jsem se snažil zjistit, jak se jmenovalo město, kde jsem měl splnit svůj úkol. Vím jen, že se nacházelo na východě menší země ve střední Evropě. Dnes se oblast nazývala Protektorát 31. Všechny periferní oblasti spravované Oficiální vládou se nazývaly Protektoráty. Kolik jich celkem bylo říct nemůžu, nikdy jsem se nenaučil počítat dál než do sedmdesáti. Cedulku s názvem jsem schoval do batohu. Jakékoliv střípky minulosti mě vždycky fascinovaly. Pravděpodobně proto, že nikdo si nepamatoval dobu vzdálenější, než šedesát let. Nebo jsem spíš nepotkal nikoho staršího. Mírná radiace a nezdravé ovzduší zabíjely spolehlivěji, než šrapnely a monobiče. Ve křoví na konci ulice jsem zahlédnul nějaký pohyb. Mohlo to být zvíře, ale také třeba hlídka Protektorátu. S heslem opatrnosti není nikdy dost jsem se schoval do vraku auta a čekal. Těkal jsem očima po zelené stěně pralesa, bývalého městského parku. Nakonec jsem ho spatřil. Rys, ještě mladý, sledoval kořist. Oddechnul jsem si, ale zároveň si uvědomil, že mám obrovský hlad. Sundal jsem batoh a vytáhnul poslední balíček nutrisoji. Byl to druh synteticky vyráběné stravy, oblíbeného pokrmu chudých i bohatých. Samotná nutrisoja nechutnala nijak, ale vypadala tak odporně, že člověk si obzvlášť hnusnou chuť rychle domyslel. Nějakou dobu se na ni dalo přežít. Prohnutou hliníkovou lžící jsem nabral první sousto malých lepkavých kuliček a snažil se nedívat na šklebícího se kostlivce opodál. Nechutné myšlenky se mi ale do hlavy vtíraly jedna za druhou a nakonec jsem byl rád, že jsem dojedl. Studený, podzimní vítr štípal do nechráněných tváří a nutil ke kašli. S kručením v břiše jsem schoval zbylou nutrisoju do batohu a začal uvažovat, kudy dál. Staré železárny se nacházely asi tři kilometry vzdušnou čarou jihozápadně. Znamenalo to několik hodin džunglí a zbořeništi, nebo o dost míň po některé z vyšlapaných pěšin. Ty sebou ale přinášely jiná rizika. Vzhledem k tomu, že jsem se musel vyhýbat hlídkám a z obejít Protektorátem udržované centrum města, předpokládal jsem, že do cíle dorazím další den odpoledne. Pokud nezabloudím. Málo udržovaná stezka se vinula bývalou městskou zástavbou, kterou pohlcoval hustý prales. Pěšina byla vyšlapaná až na asfalt, občas se daly zahlédnou obrubníky a zbytky veřejného osvětlení, po kterých se vinuly ostružníky a liány. Navzdory roční době bylo vidět mnoho zvěře a ptactva. Les naplňovaly typické zvuky divoké přírody. Došel jsem až ke starému nákladnímu vozu, který stál uprostřed velké mýtiny. Setkávalo se u něj několik stezek. V dálce jsem zahlédnul vyhladovělou psí smečku, která se rvala o zbytky nějaké mršiny. Určitě by neopovrhli čerstvým masem, raději jsem počkal, až odběhnou kus dál. Prohlédnul jsem si zřídka používané stezky. Byly celkem tři. Ze severovýchodní jsem přišel já, na západ se vinula úzká pěšina, kterou používala jen zvěř. Jižní cesta byla ještě zarostlejší, než všechny ostatní, před vstupem na ni ležel kámen s výmluvně namalovanou lebkou a zkříženými hnáty. Došlo mi, že tato cesta vede ke starému obchodnímu centru, kde před lety vybuchla špinavá bomba. Prý se mu říkalo „kerfur“, bývalo to oblíbené místo obyvatel města. Dodnes byly ruiny montovaných budov kontaminovány, oblast byla smrtelně nebezpečná. S malou pomocí ručně načrtnutého plánku jsem se rozhodnul pokračovat chvíli po západní stezce a pak z ní sejít směrem na jih. Ve skutečnosti jsem přesně nevěděl, co mám v železárnách vykonat. Odboj proti vládě vedly víceméně všechny gangy a polovojenské skupiny, lidé, kteří nežili ve velkých, ocelovými hradbami a ostnatými dráty obehnanými městy Protektorátu. Po třetí, Velké válce, zůstala většina světa rozbombardována, nefungovalo nic, infrastruktura, potravinová výroba i služby, obří logistika veškerého zboží se rozpadla jako domeček z karet, lidé začali žít původním, přírodním způsobem života. Nikdo vlastně netušil, proč se vlastně kdysi malé konflikty, podněcované zbrojařskými firmami a podporované obrovskými státy přerostly v nukleární válku. Každému to bylo nakonec jedno, lidé se zajímali o vlastní přežití. Cestovatelé, kterých ale mnoho nebylo, skoro u každého většího města mohli narazit na opevněná hradiska, malé pevnosti, hrady postavené z hromad rezavých aut a železobetonu, obklopené nuznými vesnicemi a slumy. Feudalismus se vším všudy. Lidem začaly docházet potraviny, které ještě po dlouhé měsíce vyhrabávali z trosek domů, nákupních středisek a protiatomových zásob. Když po několika tuhých, skoro nukleárních zimách přišly obrovské hladomory, většina lidí se usadila a začala na kontaminované půdě plné popela a bahna zasívat obilí a zeleninu. Civilizace se vrátila na úroveň starověku. Pryč byly zemědělské stroje, vozidla, kombajny mohly v té době sloužit jen jako materiál na stavbu hradeb a valů. Nebylo palivo. A v tom pomalu se vzpamatovávajícím světě se našlo několik lidí, kteří mnoha drobným panovníkům, bohatým farmářům a místním vládcům nabídli iluzi rychlého návratu pohodlí, tepla a bohatství. Skupina šílenců a vrahů oživila dávno odsouzené, ale stále přežívající myšlenky o lepší rase, vytáhla na světlo teorie z první poloviny dvacátého století a ukázala všem lidem s trochou moci, že oni jsou lepší, než ti druzí. Kmeny se začaly sjednocovat, vládci spolupracovat a pomalu rostla síla zastřešená portrétem Vůdce, který byl kdysi dávno zavržen a upálen, aby se teď mohl se vší silou vrátit. Pochopitelně kdo nebyl s Vládou, jak si společenství začalo říkat, byl proti ní. A kdo se postavil na odpor, byl smeten. Vláda, mající již značnou moc mohla obsadit dávno opuštěné doly, opravit několik elektráren a továren. Návrat síly byl nečekaně rychlý a smrtící pro všechny, kteří nesouhlasili. Rychle začala růst některá města, farmy ožívaly a z radioaktivního popela povstávaly pevnosti a továrny. Bohužel ne pro všechny. I ti, kteří se chtěli přidat byli často smeteni, protože neměli co nabídnout. A po několika letech neměl Vládě nabídnout nic skoro nikdo. Zato vláda měla moc ničit a kolonizovat. Poslední svobodní lidé, kteří ovšem nebyli jednotní začali prchat a skrývat se. Bylo mnoho skupin a komunit, které byly pronásledovány, okradeny a povražděny. Uprchlíci se zřídkakdy dokázali spojit a síle Vlády čelit. Možná se ale svítalo na lepší časy. Utáhnul jsem si popruhy na batohu, odepnul mačetu a vydal se po západní stezce. Prakticky hned mě pohltila džungle, její zápach, vlhkost a zvuky. Postupoval jsem pomalu, musel jsem být opatrný. Z Nitry jsem si pamatoval kmeny lovců lebek. Podobné setkání bych znova nemusel přežít. Šel jsem po vrstvě suti a odpadků, které prorůstala divoká tráva šedozelené barvy. Občas jsem zahlédnul torzo nějakého vozidla, nebo spadlého stromu. Kolem byla spousta hmyzu, zejména komárů, kteří měli dávno zimou zemřít. Z nějakého důvodu ale byli odolnější a urputněji se snažili před nastávajícími mrazy najít nějakou teplou krev. Asi padesát metrů vpravo jsem si všimnul skupiny slušně zachovalých budov. Bývalý městský park sice pohltil okolí, ale zabedněnými okny se vegetace do budov dostat nemohla. V podřepu jsem vytáhnul dalekohled a začal si budovy prohlížet. Musely to být cihlové domy, v přízemí se nacházely obchody. Výlohy byly zabedněné, dveře chránila navršená kupa písku a štěrku. Existovala mizerná šance, že se obchody zůstaly relativně nedotčené, že se tam nachází něco, co by se mi mohlo hodit. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem se rozhodnul to risknout. Pokud bych něco našel, mohl bych to prodat, nebo vyměnit v železárnách za něco užitečnějšího. Třeba nové boty by se mi hodily opravdu dost. Dokonce bych mohl získat nějakou střelnou zbraň, nebo zázrak jako tištěnou knihu. Okolí vypadalo klidně. Křoviny a vysoká tráva ale mohly ukrývat cokoliv, nebo kohokoliv. Zachmuřeně jsem sestoupil ze stezky a začal se prodírat džunglí. Trnité keře a malé, popínavé šlahouny znepříjemňovaly pohyb. Musel jsem se ohánět mačetou a překračovat zrádné, trouchnivé pařezy. Obezřetně jsem se přibližoval k budovám. Před válkou to musela být výstavní ulice, i přes nánosy popela a bahna se daly rozeznat zdobené fasády a okapy. Jeden z obchodů byla lékárna. Skoro zázrak. Zíral jsem na zabedněnou výlohu a doufal, že se dovnitř nikdo nedostal. I za prošlé léky se dalo získat jmění a vitamínové tablety se vyvažovaly zlatem. Začal jsem obcházet dům. Zadní vchod byl nedotčený a zamčený. Zevnitř. Před vstup někdo navršil hromadu štěrku, písku a kamení, okna v prvním a druhém patře byla rozbitá, ale nevypáčená. Všechno vypadalo nadějně, nebezpečně dobře. Okolí domu bylo až podezřele klidné, po několika malých průzkumech okolí jsem usoudil, že dům nikdo neobléhal. Něco tady ale nehrálo. Našel jsem starý hromosvod, schoval mačetu a do zubů chytil svůj věrný kuchyňský nůž. Začal jsem šplhat nahoru. Rezavý drát byl ke zdivu přichycený kupodivu pevně a podařilo se mi do prvního patra vyšplhat bez větších problémů. Rozhoupal jsem se a nohou se zachytil okenního rámu. Za malou chvíli jsem páčil ztrouchnivělé a popraskané dřevo. Chvíli mi to trvalo, překážel mi batoh. Nakonec jsem s vypětím sil vytrhnul okenici z pantů a skočil dovnitř. Vzduch byl zatuchlý a vlhký. S mrazením v zádech jsem se rozhlédnul po prázdné místnosti a vydal se na průzkum prvního patra. Byty byly špinavé a malé. Většina z nich byla prázdná, bývalí majitelé je opustili ve spěchu a vybavení nechali napospas rabujícím gangům. Do lékárny jsem se dostal docela lehce. Překvapilo mě, že dveře nebyly zamčené a zabedněné. Všude panovalo příšeří, temné kouty mohly skrývat nejrůznější překvapení. Vytáhnul jsem jednu ze svých posledních chemických světlic, zlomil ji a s odporem se pustil do prohledávání. Dům musel sloužit jako malá pevnost pro skupinu uprchlíků, kteří se schovávali před Vládou. V přízemí se nacházelo několik místností s matracemi, provizorní kuchyň a skladiště. Všechno prázdné, nebo shnilé, zplesnivělé. Pustil jsem se do prohledávání bývalé prodejny, probíral jsem se hromadami odpadků a starých obalů na léky. Svou pozornost jsem rovnoměrně dělil mezi smetí a zvuky pralesa, které do místnosti pronikaly zatlučenými okny. Kromě pár lahviček s podezřelými tmavými pilulkami jsem nenašel nic. Schoval jsem je do opasku s tím, že je v nejbližší době vyzkouším na někom, na kom mi moc záležet nebude. Už jsem chtěl vykopnout dveře a pokračovat dál v cestě, ale všimnul jsem si nenápadného schodiště do sklepa. Mě jsem ještě pár minut světla a rozhodnul jsem se to zkusit. Podzemí bylo zatuchlé a vlhké. U země se drželo asi deset centimetrů vody, ve které plavaly odpadky, staré, bohužel zničené noviny a spousta zkumavek a sklenic. Na několika dlouhých stolech , které byly přiraženy k plesnivé zdi stály zbytky destilačních aparatur. Všechno bylo hned jasnější. Lékárna musela sloužit jako provizorní laboratoř na výrobu drog. Obchod s nimi byl velmi oblíbený a lukrativní. Velké zakázky požadovala i samotná Vláda, tvrdilo se, že na levných drogách udržuje pracovní sílu ve svých četných zbrojních továrnách. Rychle jsem nechal lékárnu za sebou. Několik nepříjemně nasládle páchnoucích hromad hadrů a papírů jsem se v menší místnosti ani nedotýkal. Kde jsou drogy, tam je smrt. Dříve, později, vyjde to nastejno. Stezka se vinula do mírných kopců zarostlých hustým křovím. Byl jsem si téměř jistý, že zvlněný terén je tvořený starými zdmi a propadlými střechami. Ze země občas rostl komín, nebo stará kostelní věž. Poslední paprsky slunce se ztratily za obzorem a úzká stezka byla vidět jen v hrubých obrysech. Za hradbou stromů zářil na černočerné nebe světelný smog z centra města a přilehlých čtvrtí. Když jsem po několika set metrech narazil na dostatečně vysoký strom a vylezl do koruny, naskytl se mi monumentální pohled na osvětlené město, dlouhé a rovné ulice lemované opravenými domy, paláce, vysoké věže i malé, nuzně vypadající shluky lepených budov na perifériích. Vše zářilo do noci jasným, nazelenalých světlem. Panoramatu vévodily impozantní obrysy starých železáren, připomínka slavné minulosti i rychlého pádu pyšné civilizace. Slezl jsem dolů a opatrně pokračoval po stezce dál. Byli tři. Stáli kolem dohořívajícího ohně a močili do něj. Dva muži odložili své zbraně o kus dál do trávy, třetí měl vylepšenou Gaussovu pušku přehozenou přes rameno na popruhu. Nemohli mě spatřit, nemohli mě ani vycítit. Ležel jsem pod podvozkem rezavého náklaďáku a netušil, co si mám s protektorátní hlídkou počít. Zřejmě se rozhodli změnit stanoviště, ale to nic neznamenalo. Podle toho, co jsem slyšel od Starších a z historek sběračů cenností se vždy jedna hlídka pohybovala po předem určené ploše, pátrala po vetřelcích a slídilech. Nemuseli odejít, mohli začít pročesávat terén a hledat podobné lidi, jako já. Bůhví proč to dělali i v noci. Muži si upravili goratexovo – kevlarové uniformy a připravili zbraně. Ve tmě zůstali stát kolem ohniště a nemluvili. Přitiskl jsem se k zemi ještě více a doufal, že se nestane přesně to, čeho jsem se nejvíce bál. A pak se objevil. Kráčel pomalu ke stojící trojici mužů. Z jeho mohutné, temné siluety tvořené teflonovými pláty energozbroje zářily dva zářivé průhledy pro oči. Každý jeho krok byl podkreslen zvuky hydraulických pístů umožňujících pohyb v dvousetkilovém brnění. V rukou nesl podlouhlý, černý předmět, který i v noci jakoby absorboval všechno světlo. Sonickou pušku. Obávanou zbraň všech, kteří se odvážili postavit na odpor elitě protektorátního vojska. Soničtí vojáci dovedli ve vteřině roztrhat člověka neslyšnými zvukovými vlnami, nebo bourat mosty a trhat skály pískavými zvuky připomínajícími steny dávno vyhynulých velryb. Voják kráčel směrem k hlídce a cestou si ohmatával terén ultrazvukovými vlnami. Jako netopýr. Pravděpodobně mu nemohlo nic uniknout, ani já. Skřípal jsem zuby bezmocností, takhle jsem si svou smrt nepředstavoval. Vytáhnul jsem z pouzdra mačetu, uchopil ji na revers do pravé ruky, do levé schoval nůž. Přitisknul jsem se k zemi ještě více a neodvažoval ani dýchat. Sonický kolos se zastavil před hlídkou. Zbytky řeřavých uhlíků slabě osvětlovaly salutující siluety vyděšených mužů. Monstrum pozdravy ignorovalo a pomalu se začalo otáčet na místě. Jasně jsem slyšel pískání v uších, měnící se ve skoro neslyšný šelest, když voják vylaďoval frekvence detektoru a skenoval okolí. A pak se otočil směrem ke mně. Viděl jsem, jak napřahuje sonickou pušku. Slyšel, nebo jsem si asi představoval, jak se vevnitř točí pozitronová ložiska a připravují neslyšnou vražednou ránu. Nečekal jsem. Jako bych válel sudy jsem se překulil na bok, vyklouzl zpod zkorodovaného podvozku a skočil. Tupou stranou mačety jsem srazil sonickou pušku stranou. Ještě jsem si všimnul, jak překvapení vojáci sahají po samopalech. Ozvala se dunivá rána následovaná nesnesitelným vysokofrekvenčním pískotem. Jeden z mužů, jakoby vymrštěn tlakovou vlnou přeletěl přes nedaleký pařez a zůstal ležet. Sonický voják švihnul druhou ruku a odmrštil mě stranou. Cítil jsem bodavou bolest v hrudníku a snažil nemyslet na polámaná žebra. Zvuk nabíjení pušky se ozval znova, doprovázen zběsilou střelbou zbývajících dvou vojáků. Překonal jsem bolest a kotoulem se dostal ze zorného pole střelců. Intenzita zvuku nabíjené pušky dosahovala vrcholu. Narovnal jsem se, odhadnul vzdálenost a po jednom z vojáků hodil nůž. Netušil jsem, jestli jsem se trefil, ale střelba na chvíli ustala. Pískot v uších se stával čím dál nesnesitelnější a pronikal až do morku kostí, vibrace neviditelných vln způsobovala muka i v útrobách. Zaťal jsem zuby a s napřaženou mačetou skočil po dvojici mužů. Jeden z nich stačil zareagovat a nastavil mi pušku. Těžká, nabroušená čepel se srazila s tvrzeným plastem, ten nevydržel a prasknul. Cítil jsem, jak mačeta drtí vojákovu lebku a proniká až ke krku. Rozpolcená hlava ale neudržela váhu, kterou jsem do úderu dal a vahou vlastního úderu jsem dopadl na zem spolu s torzem zborceným krví a zbytky mozku. Přesně v ten okamžik sonický voják vystřelil. Pozoroval jsem, jak vlna doprovázená jemným pískáním, připomínajícím zpěv nějakého drobného ptáčka narazila do těla posledního vojáka a roztahala jej. Úder šel sice mimo, ale jasně jsem cítil praskání cévek v uších nose a očích. Obličej mi zalila krev, nic jsem neviděl, ani necítil. Pouze jsem vnímal, jak mi do rukou dopadl samopal posledního vojáka, vymrštěný úderem tlakové vlny. Poslepu jsem nahmatal spoušť granátometu a začal zběsile střílet směrem k sonickému monstru. Napočítal jsem devět ran a pak jsem omdlel. Pomalu jsem začal přicházet k sobě. Uvědomoval jsem si tupou bolest po celém těle, bodavou bolest v hrudníku a strašný pocit v břiše. Utrpení. Překulil jsem se na stranu a několik vteřin nepřetržitě zvracel krev. Pálení v hlavě mě přivádělo k šílenství, bojoval jsem s touhou popadnout pušku a vystřelit si mozek, jen abych to mohl ukončit. Chvíli jsem bezvládně ležel, ale pak se mi jakoby pročistila hlava a najednou jsem viděl ostře. Všude byly kusy roztrhaných těl, o pár metrů dál ležel sonický voják. část jeho zbroje chránící ruku se válela za mnou a visely z ní kusy zakrvácené tkáně. Tělo vojáka sebou mírně škubalo. Z pouzdra, které leželo u mé hlavy jsem vytáhnul pistoli, musela patřit jednomu z vojáků. Těžký, zesílený model starého Desert eagle sliboval monstrózní výkon. Zkusil jsem se postavit, ale nepodařilo se mi to. Znova a znova jsem se chabě bránil gravitaci, která měla najednou všechny trumfy. Po čtyřech jsem se začal plazit k energozbroji. Hlavu chránila železná maska, do které vedly přívody vzduchu a energie, průzory očí mdle zíraly na noční oblohu. Věděl jsem ale, že mrtvý není. Rozhodnul jsem se strhnout mu masku, vyprázdnit do obličeje zásobník a pak v poklidu zemřít. Naolejované závity šly hladce otevřít a nakonec jsem kryt obličeje sundal. Mohlo ji být tak dvacet pět, víc ne. Měla pohledný, souměrný obličej a výrazné, zelené oči, které si mě nenávistně prohlížely. I přes to, že byla zkrvavená a bledá od ztráty krve, byla v jejím výrazu poznat výchova protektorátní armádou, víra ve vlastní dokonalost, v nadřazenost své rasy, svých názorů a svého světa. Najednou jsem poznal, že protektorátní vojáci neprohrávají, nesmí nikdy ztratit svou čest. „Zabij mě,“ podařilo se jí zašeptat „skonči to.“ Zarazil jsem se. Z části jsem měl jasno v tom, že bych jí měl dorazit, celé to tady zapálit a co nejrychleji zmizet. Ale pak by vyhrála, nemohla by ještě chvíli žít s vědomím toho, že ji nějaký barbar porazil. „Ne.“ Zasípěl jsem. „Však tě brzo sežerou psi. Dočkáš se.“ Byla to pravda. Krev byla všude a brzy mýtina bude hemžit kojoty, radiohyenami a krysoprasaty. Postavil jsem se. Bylo to jako bych balancoval na obří houpačce, ale udržel jsem se na nohou. Pomalu jsem mezi těly našel vlastní věci a Gaussovu ostřelovačku. Chvíli jsem váhal, co mám udělat se sonickou puškou, ale nakonec jsem ji nechal být. Pokud člověk neměl výcvik, mohl při střelbě přinejmenším oslepnout a ohluchnout. Když jsem odcházel, ještě z dálky jsem slyšel sténání dívky a její nenávistné vzlyky. Udělalo mi to lépe. Krev už z uší, ani z nosu netekla, zrak se mi vrátil a až na bolest hlavy a pálení v hrudníku mi bylo docela fajn. Až mě to samotného překvapilo. Začal jsem utíkat. Bylo třeba, abych se z místa masakru dostal co nejdříve. Pochyboval jsem, že by se z místa narušeného sonickými vlnami dalo dovolat vysílačkou, ale nechtěl jsem nic riskovat. Ve popraskaném, prachem a potem ohlazeném koženém pouzdře u opasku, které jsem už stokrát mohl vyměnit za lepší – bůh ví, proč jsem to neudělal – jsem nahmatal nalezenou lahvičku s pilulkama. Po sto meterch běhu jsem cítil vlastní srdce, jak prosí o ránu z milosti. Sám jsem se divil, proč to dělám, ale nakonec jsem si jednu kapsli vzal. Měla hořkou chuť léků, které měly být spotřebované již před lety. Se sebezapřením jsem spolknul ještě jednu a doufal, že to jsou léky, ne popravčí pilulky. Po několika minutách se mi začala motat hlava, ale bolest po celém těle ustávala. Nebylo to zase tak špatné. Vytáhnul jsem dalekohled a zběžně prohlížel svah podemnou. Na samém úpatí kopce se nalézaly první slumy, za nimi se tyčily osvětlené věže a budovy starých Vítkovických železáren. Začal jsem klopýtat dolů. Okrajové části měst jsou právě ty oblasti, kterých se protektorát bojí nejvíc. Nenarazíte v nich ani na milicionáře, ani protektorátní vyšetřovatele. Nikomu se nechce hrabat v hromadě aboslutní špíny, ze které už nikdy nemusí vylézt. Přitáhnul jsem si všechny opasky, brašnu raději hodil přes břicho, abych na popruh viděl. Vstoupil jsem mezi domky z vlnitého plechu a bahna. Uličky byly malé, spletité a i v noci plné bdících žebráků, vrahů a zlodějů. Pár lidí v nuzných hadrech mi věnovali pozornost, ale když spatřili můj obličej, raději sklopili zrak. Skutečně jsem nemohl vypadat moc k světu. Na konci ulice se nacházel pravděpodobně starý rezervoár na vodu, nyní předělaný na místní putyku. Kruhový tvar zrezlých ocelových stěn poskytoval návštěvníkům relativní bezpečí před častými přestřelkami a v případě potřeby mohl sloužit jako malá pevnost. Neměl jsem pochyb, že mnohokrát posloužil. Došel jsem se ke vchodu a vstoupil. Prostor byl celkem malý, většinu vybavení tvořily nízké stolky z dřevěných beden a autosedačky. Jako osvětlení a vytápění zárověň hořel uprostřed místnosti speciálně upravený sud. Nálevna byla skoro liduprázdná. Na druhé straně místnosti seděl nějaký vytáhlý, plešatý chlápek. Pomalu ujídal nějakou řídkou kaši z otlučeného plecháče. Blízko vchodu dřímala postava v šedé kutně opásána množstvím popruhů a pásků. Tipoval jsem, že ji řemeny drží pohromadě. Zašel jsem k baru. Z houpací sítě zavěšené za jednoduchým pultem se odlepil stín a věnoval mi krátký pohled. Vyzáblou rukou skrytou ve špinavém rukávu zašmátral pod pultem a vytáhnul olejovou lampu s rozbitým cylindrem. Škrtl zápalkou a zapálil ji. Plamínek osvětlil naše tváře. Oba jsme se navzájem prohlíželi. Tipoval bych, že on na tom byl s popálenou levou polovinou tváře o něco hůř. Nakonec si přehodil přes hlavu kapuci a mlčky na mě zíral. „Vodu.“ Nějak se mi nedařilo správně artikulovat. „Co to je?“Zachrochtal. Jeho hlas evokoval zarezlou drtičku masokostní moučky. Neodpověděl jsem. Stvoření za barem na mě unaveně zíralo zpod mastné kapuce. Nakonec se barman rozkašlal, z police za sebou sundal špinavou sklenici a naplnil ji nazelenalou tekututinou z lahve obalené kůží. Zazubil se na mě ústy plnými zčernalých zubů a opřel se o rezatou stěnu rezervoáru. Odsunul jsem sklenici stranou a naklonil se nad pult. „Hledám Dereka Kaina.“ Zašeptal jsem. Nikdy jsem nepochopil, jak může člověk se spáleným obličejem smrtelně zblednout. Zjevně to ale bylo možné. Barman se předklonil a dávivě se rozkašlal. „Cože?“ Zachroptěl. „Dere.. jsi úplný cvok?“ nevěřícně na mě zíral. Periferním viděním jsem si všimnul muže v kápi, jak se mi nenápadně přesunuje za záda. Má ruka sama od sebe nahmatala pistoli a ukazovák se ozval svým typickým svrběním. Barman muže po očku pozoroval, ale neupozornil mě na něj. Mlčel jsem a čekal, co řekne. „Derek je už měsíc zavřenej v díře. Ruplo mu v bedně.“ pokyvoval hlavou. „Jeho stará měla dost peněz na to, aby mu tenhle luxus zajistila.“ rozchechtal se. Derek Kain byl jeden z místních šéfů podsvětí. Tedy podle všeho bývalý šéf. Má jedniná spojka v tomhle rezavém pekle. „Jak je to dlouho?“ zeptal jsem se barmana. „Asi dva tejdny. Co je ti po tom?“ zamručela kápě za mnou. Na zátylku jsem ucítil ústí hlavně. Vyptával se a u hlavy mi držel pistoli. Otočil jsem se a laskavost mu oplatil. Viděl jsem jenom plynovou masku v kapuci, ze které zíraly dva vystouplé okuláry. Nervózně přeskakovaly od mého obličeje k ústí desert eagle. „Tohle není nejlepší začátek rozhovoru.“ ozvalo se z masky tlumeně. Zbraň nesklonil. Kývnul jsem hlavou ke stolku, kde předtím seděl. Po půl minutě ticha jsme skoro zároveň schovali zbraně a usadili se kolem starého sudu kousek od vchou do lokálu. Okuláry si mě prohlížely a hodnitily od rozbité hlavy až k okované patě. „Co je ti po Kainovi?“ zopakovala maska. Podíval jsem se stranou a zamručel smluvené heslo. Clápek téměř okamžitě zareagoval. Kopem do sudu a kotoulem dozadu se dostal na delší vzdálenost. Viděl jsem, jak ještě v letu vytahuje pistoli. Nezůstal jsem pozadu. První střely z deserta se zabořily do plynové masky, ještě než dopadl na zem. Jasně jsem viděl tříšť krve, mozku a úlomků kostí, jak zdobí prorezlou stěnu rezervoáru. Nepochopil jsem, jak to dokázal, ale stihnul vystřelit. Kulka se mi zavrtala do někam do břicha a odhodila mě pod barový pult. Na podobných sračnách je vždycky nejhorší, že člověk neví, jak na tom je. Ležel jsem u pultu s vyraženým dechem a zíral da díru v bundě. Žádná krev. Nevšímal jsem si barmana, který očividěn hledal pod pultem brokovnici, nevšímal jsem si dalšícho muže v baru, který něco začal řvát a pak vyběhl na ulici. Nevšímal jsem si mrtvoly na druhé straně místnosti, která sebou ještě občas zaškubala. Rozepínal jsem budnu a čekal, kdy už konečně uvidím krev a ucítim bolest. Místo toho se po bundou ukázala brašna, kterou jsem si přehodil na břicho. Po chvilce horečného přehrabování jsem našel kovové pouzdro, ve kterém vězela kulka ráže pětačtyřicet. Zkusil jsem s ní zahýbat, ale nešlo to. Venku se ozvala střelba. Rychle jsem doběhnul k mrtvole v kutně a stáhnul jí z popruhů kožený batoh. Chvíli jsem bojoval s pokušením zjistit, jestli u sebe nemá ještě další zajímavé věci, ale barman s brokovnicí v ruce mě přesvědčil, že to není nejlepší nápad. S naprostým odhodláním zjistit, co se tady vlastně podělalo jsem vyběhl postraním východem z hospody a ztratil se mezi slumy. (konec první části) druhý díl |
