Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Nad nehostinnou krajinou pomalu, ale jistě zapadalo slunce, tak jako tisíce let před tím i dnes. Slabé sluneční paprsky vrhaly chabé světlo do zbytků civilizace, jde-li to tak ještě nazvat. Kdysi obrovská a majestátná velkoměsta, jež se pyšnila betonovými obludami ženoucími se do nebes. Dnes mrtvé ruiny, takřka bez života. Kdysi jedním z mnoha symbolů lidského pokroku, lidské vznešenosti. Dnes tlející zbytky lidského plémě. Lidstvo se tak jako mnohokrát před tím nepoučilo ze svých chyb. Ta poslední se stala osudnou. Tato betonová pohřebiště jsou tomu důkazem. To co nebylo spáleno a smeteno nukleárními výbuchy a zničeno poslední válkou, kterou lidstvo ještě mohlo vést, se stalo tím posledním rozumným útočištěm pro ty nejsilnější. Pro ty co se neštítili přežít. Vítr proháněl prach mezi troskami betonových velikánů. Ve vzduchu čpěla smrt, krutost a beznaděj. Říkávalo se, že naděje umírá poslední, ale to zdaleka nebylo pravdou. Naděje zemřela s posledními zbytky lidskosti už dávno. Smrt si vybírala daň každou vteřinu své přítomnosti v tomhle zničeném světě. Kdo chtěl přežít musel zabíjet, musel být krutý, probudit v sobě zvíře, které dokázalo udělat se světa to, čím je teď. Jeden takový je tady někde poblíž. Dřív to byl normální člověk. Plný ideálů, chuti do života. Měl to, co většinou jedinců činí šťastným. Měl ženu, kterou miloval. Ona milovala jeho. Měl přátele, představy, ideály. Kypěl optimismem, radostí ze života. Ovšem ani jemu nebylo dopřáno klidu. Kdyby alespoň zemřel v oslňující záři, která vymazala tři čtvrtiny planety. Tohle se mu honilo hlavou pořád. Ale nedal se. Snažil se zachránit vše co mohl. Svou lásku, přátele, sny. Nechtěl zabíjet, nechtěl být jako oni, jako zvířata. Den za dnem tomu odolával, i přes to, že hranice mezi člověkem a bestií byla tak tenká. Nakonec i on se musel přizpůsobit. Uchopit zbraň do rukou a obhájit své právo na existenci. Stále si říkal, že není jako oni, není bestií, dokáže milovat. Ona ho držela na správné straně. Ovšem jednoho dne zemřela. Rukou jedné z mnoha bestií. Právě to byla poslední kapka, už ho nic nedrželo být člověkem. Překročil pomyslnou čáru a stal se bestií. Všichni se snažíme nějakým způsobem uniknout neblahé realitě. Vracíme se do minulosti a opájíme se činy našich předků, dává nám to sílu. Někteří zase utíkají ve svých představách do budoucnosti nebo do smyšleného světa. Do světa, který vypadá tak jak my chceme, který se k nám nechová tak hnusně jako realita. Ovšem, co když je realita natolik hnusná a reálná, až se nám z ní nedaří uniknout? Každou chvílí ji musíme vnímat. I ve spánku nás straší nočními můrami. Jemu se to také nepodařilo a jak již bylo vyřčeno, zabíjel. Hnala ho láska, změněná v pomstu. Svým způsobem nemusel. Jenže ona si takový konec nezasloužila. Jako bezejmenný mstitel se pohyboval ruinami civilizace a hledal toho, kdo ji zabil. Neustával, dokud se mu to nepodařilo. Jenže co dál? Nemá pro koho žít. Ukrýval se v jedné sotva stojící ruině a pozoroval západ slunce. To jediné se nezměnilo. V ruce třímal pistoli a přemýšlel, vzpomínal. Kolik toho udělal. On sem přece nepatří, napadlo ho. Nač žít v tomhle světě. Zbyl vůbec ještě někdo? Betonovou pustinou zazněl výstřel. Jeho poslední myšlenka patřila té, kterou miloval. Zemřel jako člověk. Co nás žene do záhuby? Jsme to my sami. Neustále máme potřebu se na něčem obohacovat a nejlépe na úkor někoho. Odjakživa se zabíjíme. Nad někým se povyšujeme. Ano jsme lepší. V čem? V zabíjení přeci. Mocipánové vystrkují své růžky do světa v podobě armád a zabírají další a další území pod nejrůznějšími záminkami. Jednou to přepísknou a dají nám možnost překročit hranici. Tenkou, ale významnou. |
