Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Hamster - Navlhlá cigareta Byl to zvláštní večer. Seděl jsem v okně svého podkrovního bytu a kouřil navlhlé cigarety. Štiplavý kouř mě škrábal v krku a já ho vypouštěl do dusného vzduchu venku. Je těžké popisovat to, co jsem cítil a jak jsem vnímal věci kolem, přestože okolnosti se mohly zdát naprosto běžné. Cirkulace rotujících vizí mi zastírala zrak a vědomí v zakouřeném drogovém deliriu a já plul na vlně bezcennosti, která potírala mé, jinak racionální, představy o prostoru. Nebýt zasrané košile, která se mi lepila na kůži a způsobovala mi těžko snesitelné svědění, nejspíš bych podlehl a byl vtažen do letargické nesmyslnosti proudících událostí pode mnou. Jen s lehkým úsměvem jsem přihlížel vlažné podmanivosti Města, které chrlilo podněty a páslo se na bezprizornosti lidské existence. Snad to tak bylo vždy, že člověk snáší vlivy společnosti, aniž by se zamyslel nad jejich původním smyslem, ve které se jen snaží zmenšit jednotlivce na jednu ze sirek v krabičce. V podstatě naprosto trefné přirovnání. Nic nevystihne Christi líp, než krabička od sirek. Lidé jsou natlačení na sebe, bez opory soukromí a bezpečnosti a jen s obtížemi se snaží probourat z vlivu tenké papírové bariéry. Ty, kterým se to podaří a osvobodí se od Města, nakonec čeká pouze vyhoření z rukou všemocného škrtátka. Těžce satirická ironie, řekl bych. Sebezlepšení končí Sebezničením. Pouze lehce schizofrenní vyhlídka na vlastní honbu za štěstím. Jen ti nejschopnější nakonec dosáhnou satisfakce v podobě podpálení zbytku krabičky. Řetězový efekt plamene boří a upaluje zbylé sirky, které jsou jen bezmocně naštosované v obalu. Sebezničení vede k Ničení. Šílenost vede k Moci. Moc vede k dychtivosti. Pouze otevřený řetězec destrukce. Proč tedy hledat naději, když jediná naděje, ve kterou může sirka doufat, je záhuba? To je otázka, o kterou se v podobných chvílích opírám. Je nejspíš jen můj pocit, že Město žije nocí, ale není můj pocit, že Město nežije. Christi funguje jako pohlcovač lidských existencí, jako upír, který obnovuje svůj život z krve umírajících. Papír krabičky se dělá ze dřeva sirek. Jejich stínané hlavičky osvětlují její bytí v děsu pustiny. Psychedelicky chaotické pohyby lidí, kteří se ženou za svým Sebevznícením. Bez týhle perverze se tohle zkurvený město ani nedá chápat. Výstřel. Sadistický zvuk ve své nejdrásavější podobě. Pomalu pluje mezi domy a zanechává za sebou stopu beznaděje, spalující všechny ideály o metafyzických právech na život. Moje holčička se probudila a rychle se posadila na posteli. Deka jí sklouzla a odhalila malá ňadra, na kterých zářili stopy několikaleté prostituce. Zvláštně kontrastní pohled, ale na pěkném vzhledu jí neubírá. Vyfoukl jsem černošedý kouř a řekl jí, ať spí dál. Trochu nerozhodně mě sjela pohledem, ve kterém jasně vyjádřila její názor na můj přístup ke spánku, ale poslechla. Povzdechl jsem si a prohlédl si její tvář. Nikdy jsem si nedělal iluze o tom, že se mnou o deset let mladší holka nespí jen kvůli tomu, že mám na dveřích bytelnou předválečnou závoru. "Vyrobeno ve Španělsku", píše se na ní. Nechtěl bych žít ve Španělsku... ať je to kdekoliv. Jaký může být život ve městě, kde vyrábějí takhle kvalitní závory? Napil jsem se pálenky a díval se na svou usínající holčičku. Její líce a kulatá brada ve mně umí vyvolávat pocity, které nedokáže překonat ten největší úspěch. Zatemňují mi mysl a paralyzují všechny mé myšlenky. Pohled na ní naprosto strhává všechny mé snahy o lepší budoucnost jen na nejnižší emocionální stupeň, kde explodují ve smršti třepetajících pudů. Ženská ve mně vždy dokázala zbořit všechny moje rebelské aspekty mysli a stáhla mě do bezzájmové konformnosti. Jako by svět byl stvořen k tomu, aby lidi jen tupě drželi krok. Jako brahmíny, které vycházejí v proudu z ohrady, jen představou uspokojení vlastního hladu. Je těžké tvrdit, že za tohle může Město. Lidé, kteří se sem stahují ze zemědělských osad a farem, tvrdí, že sem jdou za lepším. Život na farmě je samá dřina a bolest, říkají. To se samozřejmě zdá jako další přirozené prostředí pro blokování myšlenek na základní boj o přežití. Co je tedy lepší? Může tohle vůbec posuzovat blbá sirka? Je v pořádku, že trýzněná tříska namočí špičku do fosforu, aby se mohla natěsnat k ostatním do krabičky? Do té krabičky, ze které se i oni snaží dostat, aby splnili svou úlohu ve společnosti? Ten muž stále řve. Od výstřelu už uplynulo přinejmenším pět minut, ale trhající křik umírající stále neutichl. Nejspíš už neutichne nikdy. Děsivý jekot natahuje nekonečné vteřiny jako pružinu, která se procesem ničí a deformuje. Dostává se za nehty a upaluje mozek. Kolik byla zabijákova tržba? Hrst peněz? Zánovní měřič radiace? Záleží vůbec na tom? Občas mívám pocit, že tady ve Městě neexistují přátelé, pouze zákazníci. Nejsou zde nepřátelé, pouze oběti. Strach o existenci nutí lidi izolovat se od sebe a snažit se vzdálit své nitro od zbraní ostatních. Krabička ale není nafukovací. Hemžení lidí v ní je pro ní pouze cirkulace peněz, která udržuje v chodu tenhle posranej mlýnek duší. Je to takhle všude? Bylo to tak vždycky? Přestane to vůbec někdy?