Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Seděla na vysokém plotě a shlížela na rušnou ulici pod sebou. Jen tak, z dlouhé chvíle, nebo snad z rozmaru dětských snů. Docela malá, docela krásná a docela inteligentní holčička v modrých šatech. Seděla a povídala si sama se sebou, nebo možná s někým, kdo seděl vedle ní, ale „dospělák“ už ho vidět nemohl. „Víš, město je strašně ošklivé. Samá auta a velké domy, spousta lidí, co se někam ženou, že ani nestíhají nakrmit vrabce v parcích. Umírající stromy, které nikdo nemá rád, žebráci v podchodech, co jim nikdo nehodí ani pětník. Kdybych byla větší, hned bych jim jeden, nebo dva dala. Ale jsem ještě malá a nemám peníze. Šedivá obloha a špinavý déšť, slunce je zakryto mrakem kouře a tou zlou věcí, co se jmenuje nějak na „s“ ale nemůžu si na ní vzpomenout. Ta věc zabíjí kytičky a je jedovatá.“ Pak chvíli seděla, s hlavou na stranu a naslouchala hlasu vedle ní. Kdo ví, co jí povídal. Takové hlasy slyší jen blázni a malé děti. Když dokončil, usmála se a radostí poposedla. „Opravdu bys to dokázal? Vážně bys jí pro mě udělal? A takovou, jaká je nakreslená v knížkách?“ Oči jí zářily, když seskakovala s plotu a odcupitala kamsi pryč. Kdyby jí někdo pozorně sledoval, viděl by, jak hopsá až daleko, daleko za město, šplhá na vysoký kopec a tam si sedá na placatý kámen porostlý lišejníkem. „Duhu jsem neviděla už dlouho. A takovou, jakou jsi mi slíbil jsem si přála vidět celý život. Duha je fajn. Kdy už bude?“ A nervózně sebou ošívala… Kdesi v dáli se zablesklo. Potom byla na chvíli tma, když příval světla oslepil zraky těch, co to sledovali. Z centra města explodovala záře, jakou člověk nemá šanci vidět v životě dvakrát. Po ní se vzduchem rozběhla vlna žáru. Tisíce a tisíce stupňů celsia pálily vše, co bylo v dosahu. Když teplo opadlo, mohli jste ze spatřit bariéru prachu a destrukce, jak se v kruhu rozšiřuje okolím. Rozběhla se městem a bořila domy, kácela stromy a rozmetala popelavá torza toho, co před pár vteřinami bývali lidé. Dosáhla svého a ve stejném vlnobití se zase vrátila zpět. Tam, kde se kruh uzavřel a pohltil sám sebe, začal k nebi vyrůstat sloup prachu. Rostl, sílil a dostával tvar přerostlé houby. Do toho všeho se do vzduchu vznesla oblaka naoranžovělé tříště a šedavé suti, která zakryla skoro půlku oblohy. Pak se to stalo… Zpoza hřibu na chvíli vykouklo slunce a vykreslilo do záclon z radiačního prachu nádhernou paletu všech barev a odstínů. Duha, jakou lze vidět jen v knihách pro děti. Táhla se jako široká šerpa po celém obzoru a jako by překlenovala všechnu tu spoušť a požáry dole. Byla nádherná a věděla to. A byla tu jen pro jednu malou holčičku, která seděla na vzdáleném kopci, pozorovala dění pod sebou, tleskala a smála se. Byla to její duha a předváděla se jí v celé své kráse… „Díky ti moc, je nádherná…“ Zašeptala k tomu, co stál vedle ní a lehla si mu do klína. O chvíli později už spala spánkem nevinných. On se nad ní skláněl, zpíval jí tiše do ucha ukolébavku a něžně jí hladil po vlasech. Zdálo se jí o duze…
|
