Vault šílené brahmíny - největší stránka o sérii Fallout v češtině i slovenčine | Fallout 1, Fallout 2, Fallout Tactics, Fallout 3, Fallout New Vegas, FOnline, Fallout 4
... vstup do vaultu ... orientace ... vaultmasteři ... kontakt ... poslat novinku ... fórum ... archiv ..

Fallout

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
vault-boyové
holodisky
konce
texty ze hry
vychytávky
archiv zvuků
screenshoty
demo
wiki
fórum
download

Fallout 2

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
předměty
zbraně
brnění
automobil
holodisky
karmické tituly
konce
texty ze hry
kulturní odkazy
zajímavé sejvy
vychytávky
screenshoty
archiv zvuků
mapper
modifikace
wiki
fórum
download

Fallout Tactics

novinky
recenze
návod
charakter
mise
náhodné lokace
zbraně
brnění
vozidla
holodisky
drogy
screenshoty
multiplayer
hrajeme po netu
tipy a triky
editing
obličeje
modifikace
wiki
fórum
download

Fallout: New Vegas

novinky
recenze
hráčské recenze
návod
spolubojovníci
screenshoty
videa
zbraně
download
wiki
fórum

FOnline

novinky
faq
fórum
FOnline: 2238
status
server-boy 2238
manuál
mapy
instalace
screenshoty
gang VŠB
wiki-boy 2000
download
The Life After
status
manuál

Společné

bible
časová osa
bestiář
pitevna
traity
perky
technologie
zbraně vs. realita
bugy
tajemná tajemství
technické problémy
licence

Fallout projekty

Fallout Online (V13)
Fallout 4
Fallout 3: Van Buren

Příbuzné hry

Arcanum
AshWorld
Fallout: BOS
Fallout 3
Fallout: PNP
Fallout: Warfare
Fallout Tycoon
Lionheart
STALKER
Borderlands

Hry naživo

Fallout LARP
Fallout RP
download

Soutěže

O brahmíní vemeno
screenshot měsíce
žebříček charakterů
žebříček kr. zásahů
masový hrob
rychlonožka

Zábava

povídky
poezie
knihy
komiksy
filmy
hudba
kvízy
humor

Různé

články
rozhovory
jak přežít
wallpapery
bannery
průzkum
srazy a setkání
IRC channel
odkazy

Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.


Přítel na život a na smrt



″Koukej Maxi, šmejdi.″ Max pomalu přišel k okraji kráteru a podíval se dolů. ″A dou sami, to by mohlo vyjít, co myslíš?″ Pes klidně ležel a sledoval dva Hobogolisty jak jdou a povídají si. ″Tak to zkusíme.″ Mrknul jsem na něj. Pomalu jsem se odplazil od okraje a začal plánovat jak to provedeme. Max je mezitím stále sledoval. ″Jeden má pušku, ten musí jít jako první, druhej má jenom kopí takže ten se už nějak zmákne.″ Podíval jsem se na něj, ale on je stále pozoroval.

Max byl pětiletý, dobře stavěný Dingo. Měl jedno výrazné poznávací znamení, neměl část levého ucha. Přišel o něj když se jako štěně dostal do potyčky s radškorpiónem, tenkrát měl na mále. Splést si Maxe s jiným Dingem bylo tudíž skoro nemožné, pravda kdo jiný má v tady pustině Dinga a kdo jiný má vlastně psa. Dostal jsem ho před čtyřmi lety od jednoho obchodníka z New Renu za starou, zrezavělou, ale funkční brokovnici. Byl rád, že se ho zbavil a já byl rád, že budu mít společníka na cesty. Tenkrát jsem byl na cestě z NCR do Reddingu a cestou jsem se v New Renu stavěl pro vodu, jídlo a náboje do pušky. Platil jsem a najednou mně něco tahalo za nohavici, podíval jsem se k zemi, tam s mými kalhoty zápasilo nádherné žluté štěně. Vzal jsem ho do náručí, začal mi lízat nos a vrtět ocáskem. ″Ty seš ale živý psisko, jak se menuješ?″
″Nemá méno a ani mít nebude, zejtra ho utopim v řece.″
″A nebyla by to škoda? Co je to za rasu?″
″Dingo.″
″Dingo? Ale to sou přece australský psi ne?″
″Jo to jo, nevim kde se tu vzal, ale je to čistokrevnej Dingo″
″A to se tu zčistajasna vylouplo štěně?″
″Pán si myslí, že je vtipnej…?″
″Ne, ale myslí si, že se tu ten hafan musel někde vzít.″
″Jeho matka chcípla při jeho porodu.″
″Já si ho vemu. Teda jestli mi ho prodáš.″
″Vyměnim.″
″A za co?″ Zeptal jsem se udiveně.
″Za tu tvojí flintu.″
″Za tu broknu?″
″Jo, přesně za tu.″ Začal jsem uvažovat, zda si ji radši nemám nechat a psíka ponechat osudu. Pohybovat se v pustině jen s dvěmi nabitými zbraněmi není příliš moudré. Za pasem starý Colt, na zádech starý AK-47 a na rameni stará brokovnice. Zamyslel jsem se na tím ještě jednou a připadal jsem si jako figurka, kterou jsem jednou našel na ulici, válela se v hromadě prachu a čouhaly jí jenom nohy. Byla oprýskaná, ale podle tvarů jsem poznal, že je ověšená všemi možnými i nemožnými samopaly, kulomety a granáty.

″Tak ti budu říkat Max. Podle toho starýho filmu co jednou pouštěli v NCR. Ten by se ti líbil.″ Usmál jsem se na Maxe, pohladil ho a položil na zem. Šli jsme po hlavní ulici v New Renu, malý Maxík běžel asi pět stop ode mne a očividně mněl dobrou náladu. ″Písk!″ Hvízdl jsem na něj, v momentě se otočil a cupital ke mně, aby mi začal okusovat tkaničky. Vzal jsem ho do podpaží a nesl si ho sebou ke stánku s kůžemi z geckonů. Seděl u něj starý, zjizvený a zjevně ozářený muž. Na mnoha místech mněl silně napuchlé fleky, zrudlé oči a silně kašlal. ″Tak co si račte přát mladíku?″
″Kde ste na nich byl?″
″No, to je právě to, toulal sem se takhle po kopcích a našel sem takový údolíčko, bylo tam docela hezky, ale vodnes sem si sebou tohleto.″
″Stejně nás to jednou čeká všechny.″
″Myslíš?″
″Myslim.″
″No a co bys teda chtěl?″
″Tak dvě kůže z firegeckona.″
″Fajn, to bude třicet zátek.″
″Kolik?″
″Tak fajn, pětadvacet.″
″Patnáct a plácneme si.″
″Dvacet.″
″Sedmnáct jinak si je nech.″
″Ty seš teda ghoul.″
″Hele, taky si je brát vůbec nemusim a ještě něco, máš něco proti ghoulům?.″
″Klid, já to tak nemyslel. Takže sedmnáct. Tady sou dvě krásný firegockoní kůže. Co znich budeš dělat jestli se smim zeptat?″
″Obojek a takovej baťůžek tady pro Maxe.″
″Baťůžek?″
″Jo jo. Tak se mějte.″ Do onoho batůžku jsem dal malou čutoru s vodou, RAD-X, stim-packy, provázek, zavírací nůž a malou konzervu se žrádlem. Taková poslední záchrana. Nevim proč mně to napadlo, ale zdálo se mi to jako docela dobrý nápad.




Jak Max rostl, zjišťoval jsem, že v něm mám čím dál větší oporu. Bránil mně, když se mi někdo pokoušel ublížit, když jsem si myslel, že život v pustině už nemá cenu, olízl mi tvář a ujistil mně, že mně někdo má rád, a že život ještě cenu má. S přibývajícími lety Max Mohutněl a získával si u mě čím dál větší respekt, ale věděl jsem, že on by mi nikdy neublížil, a věděl jsem, že on si je moc dobře vědom toho, že bych mu nikdy neublížil já a že se jeden na druhého můžeme spolehnout. Když mu bylo asi devět měsíců, šli jsme z Reddingu do Modocu. Podnikal jsem každoroční cestu pro léčiva. Celých patnáct let chodim stejnou cestou a nikdy se nestalo, že by mi něco zkřížilo cestu. Jenže toho roku tomu bylo jinak. Asi na půli cesty přes Skalistý hory, jsme potkali nepříjemné překvapení. V dálce jsem zahlédl jak se něco hýbe. Vyndal jsem z batohu starý dalekohled, abych zjistil o co se jedná. Byly to dva radškorpióni hodující na lidských ostatcích. Pomalu jsme se plížili blíž, abychom zjistili zda u sebe ta zdechlina nemá něco cenného nebo užitečného. Jenže Max byl ještě štěně a tak si s nimi chtěl hrát. Rozeběhl se k nim a začal štěkat. Jenže já moc dobře věděl, že jsme oba v pěkném maléru. Pomalu jsem ze zad sundal kalacha, odjistil a zamířil na prvního radškorpióna. ″Psst, Maxi, k noze!″ Max nechal dovádění se škorpióny a doběhl ke mně. To už ale jeden ze škorpiónů výhrůžně zdvihl ocas, začal cvakat klepety a hýbat kusadly. Netrvalo dlouho, aby stejnou pózu zaujal i jeho kolega. Vypálil jsem první dávku a ustřelil menšímu ze škorpiónů kus ocasu, jenže v tu chvíli se k nám rozeběhl ten druhý, větší kus. Švihl po mně ocase a minul jen o pár palců. Svalil jsem se na zem a snažil se co nejrychleji postavit na nohy, než se mu podaří se otočit. Byl rychlejší než jsem si myslel. Už se napřahoval že opět švihne ocasem když v tu chvíli na něj skočil Max. Začal mu hryzat do ocasu, jenže prokousnout tvrdý krunýř škorpióna se mu nepovedlo. Ten se začal rychle otáčet z jedné strany na druhou až Maxe shodil. V momentě se otočil a chytil Maxe za pravou zadní nohu a levé ucho. Mně se mezitím podařilo dostat se na nohy. Neváhal jsem a vyprázdnil do škorpióna pořádnou dávku nábojů 7,62. Ty už krunýřem prošli a nadělali uvnitř pěknou paseku. Zbavil jsem se ještě druhého a spěchal ke zraněnému Maxovi. Noha mu krvácela a ucho měl utržené, vyselo na malém kousku kůže a chlupů. ″Promiň Maxi, ale tohle bude bolet.″ Zbytek ucha jsem mu utrhl. Chudák se bolestí začal zmítat a kňučet až se mi docela vysmekl. ″Promiň, ale bylo to tak pro tebe lepší.″ Asi mi nerozuměl, kulhal kolem mně a štěkal jako, kdybych za to mohl já. ″Maxi, teď ti to eště musim zavázat, aby se ti do toho nedostal nějakej sajrajt. No tak Maxi k noze. Slyšíš mně Maxi?″ Max na mně pořád štěkal a vyváděl jak pominutý. Sedl jsem si na zem, vyndal z batohu tabulku silně rozteklé čokolády a rozbalil ji. Trochu jsem nabral na prst, olízl ji, ″Mmmm, to je ale dobrota.″ Tohle jsem udělal vždycky, když se na mně Max za něco zlobil. Ten pak vždycky sklonil hlavu a pomalu ke mně přišel. Pokaždé jsem mu pak dal tak ze dvou prstů líznout a byly jsme opět nejlepšími kamarády. Fungovalo to i v tomto případě. Prohledal jsem mrtvolu, ale nic u sebe neměla. Do Reddingu jsme došli o dva dny později. Nakoupil jsem zásoby na cestu zpátky, léčiva a vydali jsme se zpět.

Když byly Maxovi asi tři roky, byl jsem se podívat za starým přítelem Haroldem v Gecku. Byl to ghoul. Proto jsem tehdá tak vyjel na lovce geckonů. Měl jsem mezi ghouly mnoho opravdu dobrých přátel. Jak jsem již řekl, jedním z nich byl Harold. Starosta osady Gecko, u které byla vystavěna jaderná elektrárna s cílem zásobovat energií Vault City. Všichni obyvatelé Gecka v elektrárně pracovali a to jim způsobilo tak rozsáhlá poranění z ozáření, že se jim neřekne jinak než ghoulové. Herolda znám již mnoho let. Kdysi, když jsem ještě jako malý chlapec byl s rodiči ve Vaultu7, byl Herold nejlepším přítelem mého otce. Není divu, že mu tedy říkám strýčku.
Dorazili jsme do Gecka a první kdo nás přivítal, byla ostraha u brány. ″Stůj! Kdo si a co chceš?″ Sundal jsem kápi, brýle proti radiaci a šátek z úst. ″Nazdar Peete.″
″Same, nazdar chlape. A co ti to de vedle nohou?″
″Max. Maxi pozdrav.″ Max hlasitě zaštěkal. Peet se usmál a zamával nám. Otevřel nám bránu a my vstoupili to Gecka. Zamířil jsem k Haroldovu domku. Byla to bouda, stlučená z různých desek, plechů a prken. Kolem bylo křoví a k boudě vedla cesta lemovaná pneumatikami. Z komína se čoudilo což znamenalo, že je Harold doma a něco kuchtí. ″Pšš Maxi, teď potichu.″ Otevřel jsem potichu dveře a vstoupil dovnitř. Nikde nikdo, místností se linula úžasná vůně, na stole byl připraven hrnek vody a vidlička. ″Zůstaň!″ Zašeptal jsem na Maxe a plížil se do kuchyně. Potichu jsem odhrnul závěs, u kamínek stála vyhublá postava a vařila si večeři. Postavil jsem se, nadechl se a hlasitě pozdravil. ″Nazdar strejdo.″ V Haroldovi to hrklo div si nevylil večeři. Pak následovala vcelku vtipná část našeho setkání. Harold se chytil závěsu, pak se opřel o zeď a začal se pomalu otáčet. ″To se dělá? Takhle děsit svýho strejdu? Radiaci na tebe.″ Začal halekat vyděšený Harold.
″Co to máš na hlavě?″ Zeptal jsem se udiveně.
″Cože? Na hlavě? A kde?″
″No ten stromeček.″
″Stromeček? Jo tohle.″ Usmál se a zdvihl oči. Z hlavy mu vyrůstal malý stromeček. Ghoulové byli tvorové mnohdy obrostlý mechem, stromečky a různou havětí. ″Ten stromeček, to sem se takhle jednou probudil, šel sem si do sudu pro vodu a když sem se viděl na hladině tak sem zjistil, že mi z hlavy vyrůstá stromeček. Říkam mu Kárl.″ Najednou se v místnosti objevil Max. ″Ale, a kdopak je tohle?″ Pes zaštěkal a v Haroldovi to opět trhlo. ″To je Max. Seznamte se. Maxi tohle je můj strejda Harold, Harolde tohle je můj přítel Max.″ Max došel ke strýcovi, ten se shýbl a zkusil si ho pohladit. Max stál a držel, líbilo se mu to.
Povečeřeli jsme, Harold přinesl svou pálenku, prohodili jsme pár slov a šli spát. Celkem jsme v Gecku strávili měsíc. S Maxem jsme se chodili koukat na brahmíny. Z těch byl naprosto unešený. Jak blázen mezi nimi pobíhal a štěkal na ně. Jelikož bylo Gecko relativně ozářené tak se nešlo divit tomu, že zde mutovala i zvířata. Jedna z brahmín měla jen jednu hlavu. Celá osada se na ní chodila dívat. ″Podívejte se, vona má jenom jednu hlavu. Měla by se voddělat!″ A jiné názory.

Asi o dva roky později jsem se s Maxem vydal do NCR. Měl jsem nějaké zdravotní potíže a tak jsem potřeboval lékařskou péči. Již delší dobu jsem měl potíže s jídlem. Nemohl jsem se pořádně najíst aniž by mi po tom nebylo špatně. A taky jsem začal nějak divně kašlat. Sbalil jsem si jen ty nejdůležitější věci, Maxovi jsem nasadil batoh a obojek a vyrazili jsme. Cestou jsem se chtěl stavět v New Renu pro nějaké zásoby a vodu, protože mi vše pomalu docházelo a sbaleno jsem měl zásoby jen do New Rena, takže jsem se tam vlastně zastavit musel. Asi po pěti dnech cesty jsem počítal na kolik dní nám zásoby ještě vystačí. Po zjištění, že nám zásoby při minimální spotřebě jídla a vody za den vystačí ani ne na tři čtvrtě cesty do New Rena jsem se jemně zhrozil. Nezbylo nám nic jiného, než se po stravě a vodě poohlédnout při cestě. O dva dny později jsem chytil pár ještěrek. Nebylo to nic co by zaplnilo žaludek, ale aspoň něco. Konzervu jsem si nechával jako poslední záchranu. Maxe jsem krmil o něco méně než obvykle, ale pořád dostával více jídla než já. Sedmý den nám jídlo definitivně došlo. Když jsem v noci podle hvězd a kompasu určoval naši přibližnou polohu zjistil jsem, že jsme sešli z cesty. A to asi o patnáct mil. Vyndal jsem starou vojenskou mapu, co jsem kdysi koupil za sto zátek od jednoho kupce z Modocu. Byla na ni zakreslena vojenská základna asi šest mil od naší přibližné pozice. Sierra Army Depot. Měl to být nějaký strategický bod či co. Jenže byla noc, takže jsme se s Maxem uložil k spánku, abychom nabrali síly na další den. Ráno mně vzbudilo slunce nepříjemným svícením do obličeje. Max mezitím vykonal svou každodenní potřebu. Do misky jsem mu nalil trochu vody. Ta už nám také pomalu, ale jistě docházela, což bylo horší než hlad. Sbalil jsem si veškeré věci a vydali jsme se na pochod směr Sierra Army Depot. Značně unaveni vyhladověním jsme se o nich šest mil ploužili celé dopoledne a to jsme vycházeli za úsvitu. V dálce jsem spatřil starou zaprášenou a pískem zanesenou asfaltku. Došli jsme až na ni a vydali jsme se po ní směrem k základně. Asi míli před námi byla vidět veliká cedule.
Vzal jsem dalekohled a zkoušel jsem si ji přečíst. Byla značně zrezivělá, oprýskaná a zohýbaná od větru, ale přečetl jsem Si… Army D… Došli jsme až k ní a tam jsem si dočetl zbytek nápisu. Stálo tam: ″Vojenská oblast, nevstupovat nebo budete zastřelen!″ Tato část cedule byla vcelku zachovalá což mi usměv na vyprahnutých rtech nevyčarovalo. Pokračovali jsme po cestě, až jsme došli k závoře, která ležela na zemi, vedle závory stála malá strážní budka. Podíval jsem se skrz rozbitá okna dovnitř. V tu chvíli mně do nosu praštil naprosto odporný smrad zdechliny. Ležely tam asi tři obří krysy, nejspíš vlezli dovnitř a nemohly se dostat ven. Tak tam chcípli. V rohu místnůstky stál samopal M4-A1. Byl už značně zrezlý, ale chtěl jsem vyzkoušet zda ještě funguje. Otevřel jsem Budku, nahlédl dovnitř a vstoupil s šátkem u nosu. Pod stolkem co stál naproti oknu ležely další dvě krysy. Vzal jsem samopal a zavřel za sebou dveře. Byl opravdu ve špatném stavu, hlaveň byla téměř děravá, zásobník nedržel ve zbrani a když jsem se ji pokoušel natáhnout tak mi to natahovátko zůstalo v ruce. Vyndal jsem ze zásobníku zbývající čtyři náboje a dal jsem si je do torny na patrony. Pokračovali jsme v prohlídce komplexu a to samotnou vstupní budovou. Když jsem otevřel dveře k Vaultu tak mně praštil do nosu stejný smrad ze zdechliny jako u strážní boudy. Vyndal jsem baterku a krátkými intervaly, kvůli šetření energií, si svítil dovnitř. Max stál těsně zamnou s čumákem nahoru a větřil. Uvnitř ležela kostra oblečená ve vojenské uniformě a v ruce měla takovou malou destičku. Vešel jsem dovnitř a opatrně se blížil ke kostlivci. Udělal jsem k němu další krok, když tu najednou něco zaskřípalo a zamnou se zavřeli dveře. Max zůstal venku a dveře nešli otevřít. ″Co teď?″ Pomyslel jsem si. ″Maxiii, sedni a čekej!″ Zakřičel jsem přes dveře na vyděšeného Maxe. Začal jsem uvažovat co v této svízelné situaci mám dělat. Zkoušel jsem otevřít druhé dveře, které byly naproti těm vstupním, ale nenašel jsem ani kliku ani jiný mechanizmus, kterým by se daly otevřít. Jen vedle byla na zdi malá kovová krabička s kličkou. Svítil jsem si tentokrát celou dobu, nedbaje na baterie. Otočil jsem kličkou na krabičce. Šla ztuha otevřít, ale potom co se mi to podařilo jsem spatřil něco co jsem nikdy v životě neviděl. Byl tam malý šedý obdélník, pod ním byl větší obdélník stejné barvy a taková podlouhlá štěrbina vedle většího obdélníku. Pod těmito podivnostmi bylo malé kolečko. Netušil jsem co to je, chtěl jsem zjistit jak se dostat ven. Dotkl jsem se kolečka a v tu chvíli se nad dveřmi rozsvítilo světlo a šedé obdélníčky v krabičce změnily barvu. Oba se zbarvili do světle modra a silně zářili, na menším se posunoval text ″Vložte prosím svou přístupovou kartu.″ A na větším se objevily čísla a dva neznámé znaky. Kolečko zářilo sytě žlutě a byl na něm znak ve tvaru slunce. ″Jenže co to je přístupová karta?″ Podíval jsem se na kostlivce a na destičku v jeho ruce. Vzal jsem ji a oprášil. Na jedné straně bylo jméno a hodnost. Kapitán J. Fox. Na druhé straně byl černý pruh. Nevěděl jsem jak se to používá. Zkoušel jsem ji přiložit k tomu obdélníčku s textem, pak k obdélníčku s čísli, ke kolečku a pořád nic. ″Žeby se to strkalo do tý dirky?″ Vsunul jsem ji do štěrbinky a v ten moment se na obdélníčku s textem objevilo: ″Posuňte prosím Vaší kartou směrem dolů a zadejte Váš číselný kód.″ ″Cože to po mně chce?″ Udivil jsem se. Vrátil jsem se ke kostlivci a začal ho prohledávat. Třeba to kód bude mít u sebe.″ Pomyslel jsem si. Nikde nic neměl, až jsem si všiml kovové destičky přidělané řetízkem na jeho ruce. Bylo tam devět čísel. ″Hmm, zkusim to.″ Vyťukal jsem čísla a v tu chvíli se ozval ženský hlas: Dobrý den Kapitáne, otevírám bezpečnostní přetlakovou komoru.″ Lekl jsem se tak, že jsem z toho měl málem smrt. Pak přišlo větší zděšené. Světlo začalo blikat červeně a dveře přede mnou se s šíleným skřípotem začaly otevírat. Spatřil jsem kovovou místnost ve které světlo blikalo taky. Vstoupil jsem dovnitř. V ten moment se zamnou dveře opět zavřeli. Začal jsem panikařit co se to semnou vlastně děje. Začal na mně stříkat jakýsi prášek a nakonec mně fukar pořádně oprášil. Světlo se zastavilo, přestalo blikat a změnilo se na zelené. Otevřeli se druhé dveře a přede mnou se začal rozjasňovat interiér komplexu. První co mi padlo do očí byly mrtvoly, které se po zemi válely. Všude se válely kostry v uniformách i v civilním.
Na zdi byl nápis se šipkami a u jednotlivých šipek byly napsány místnosti kam směřovali. Ubytovna, Informační centrum, zbrojnice, sklad… Sklad? Rozeběhl jsem se tím směrem a dostal se do místnosti, kde byly v regálech vyskládány konzervy, lahve s pitím, různá léčiva a injekce, ale i zbraně, náboje, oblečení a mnoho různých dalších věcí. Začal jsem to všechno probírat a cpal jsem do batohu, torny a kapec co se mi tam vešlo. Vzal jsem si i jeden zachovalí samopal HK MP5SD6 a tři balíky 9mm nábojů. Jenže v jednu chvíli se opět ozval onen hlas: ″Pozor, v energetických zásobnících došla energie, záložní generátory mimo provoz. Z důvodu nedostatku energie vypínám generátor kyslíku. Opusťte urychleně komplex!″ Zhaslo světlo a zůstali svítit jen maličká červená světla u země. Rozeběhl jsem se podle šipek k východu. Tam mně čekala stejná krabička jako na druhé straně. Udělal jsem přesně to co jsem udělal prve. Dveře se otevřeli a já vběhl dovnitř, opět se zavřeli a v ten moment se začaly otevírat ty první. Divil jsem se jak to že mně to opět nepopráší a vzápětí neofoukne, ale byl jsem rád, že se dostávám ven. Najednou jsem uviděl denní světlo. Dveře, které předtím nešli otevřít byly otevřené a uvnitř byl Max a očuchával kostru kapitána Foxe. ″Maxi, ani nevíš jak rád tě vidim!″ Max ke mně přiskočil a začal mně radostně olizovat. Já byl radostí bez sebe, že jsem to přežil a on byl rád, že mně zase vidí. Ihned jsem vyšel ven, abych si byl jistý, že nás to tam nezavře. Vyndal jsem z batohu jednu velikou konzervu. Bylo na ní napsáno Hovězí konzerva. Trvanlivost do patnáctého prosince dva tisíce sedmdesát. Nebyl jsem si v tu chvíli naprosto jistý, ale myslel jsem si, že je něco kolem srpna dva tisíce šedesát tři. ″Takže to by mělo bejt eště jedlý. Díky bohu. Ale co to je hovězí?″ Vyndal jsem ještě jednu, tu spořádal během pár chvilek Max a druhou téměř stejnou rychlostí já. Pak jsem Maxe ještě pořádně napojil čistou vodou s podobnou trvanlivostí a sám jsem vypil jednu litr a půl velikou láhev. ″Tak co, chutnalo ti Maxi? Chutnalo to docela jako brahmína viď.″ Max se spokojeně olizoval a vrtěl ocasem. No, tak musíme vyrazit, máme před sebou ještě pořádný kus cesty.
Asi po pěti dnech jsme dorazili do New Rena. Dlouho jsme se nezdrželi, jen jednu noc v místním hotýlku a druhý den hned za úsvitu jsme vyrazili na dalších sto padesát mil dlouhou etapu směr NCR.

Urazili jsme asi tři čtvrtě cesty, když jsme se dostali ke konci Skalistých hor. Šlo se už jen po několika kopcích, ale stála nám v cestě ještě jedna velká překážka a to Velký kráter. Byli jsme asi deset mil od něj, když Max začal čuchat stopu. Byly to dvě řady stop, relativně čerstvých, šli vedle sebe a dělali středně velké stopy, nikam nespěchali, šli pěkně pomalu a podle velikosti bot jsem odhadoval, že se jedná o muže. Během pár chvil slunce zapadlo a mi jsme si byli nuceni udělat nocleh, nebyl jsem z toho moc nadšený, když tu byli ti dva. Maxe jsem nechal v klidu spát, ale sám jsem nezamhouřil oka. Seděl jsem s nabytým kalachem a držel hlídku. Radši jsem si před tím píchnul injekci steroidů, abych neusnul. Ani jsem nerozdělal oheň, aby nás nenašli podle světla. Odhadoval jsem totiž, že jsou někde poblíž. Do rána se nic nepřihodilo a my vyrazili dál. Šli jsme po hořejší straně kráteru, protože spodkem je to dost nebezpečné, sice kratší, ale padají tam kameny. Šli jsme vcelku svižným krokem, Max vedle mě běžel a pořád něco větřil. V tu chvíli jsem uslyšel jak se někdo baví. ″To sou voni.″ Řekl jsem a přikrčil se. Vrcholek kráteru byl takřka rovný a nikoho jsem neviděl. Připlazil jsem se k okraji a uviděl dva muže oblečené do plášťů. ″Koukej Maxi, šmejdi.″ Max pomalu přišel k okraji a podíval se dolů. ″A dou sami, to by mohlo vyjít, co myslíš?″ Pes klidně ležel a sledoval dva Hobogolisty jak jdou a povídají si. ″Tak to zkusíme.″ Mrknul jsem na něj. Pomalu jsem se odplazil od okraje a začal plánovat jak to provedeme. Max je mezitím stále sledoval. ″Jeden má pušku, ten musí jít jako první, druhej má jenom kopí takže ten se už nějak zmákne.″ Podíval jsem se na něj, ale on je stále pozoroval. Rozhodl jsem se tak, že použiju kalacha na zastřelení toho s puškou a druhého si podá Max. Máme výhodu překvapení.
Sundal jsem batoh a všechny ostatní věci, lehl jsem si, zalícil, zamířil a vypálil tři rány. Dvě z nich zasáhli prvního Hobogolistu do zad. Ten padl, v tu chvíli se Max rozeběhl dolů. První se leknutím svalil na zem. Než se stačil postavit na nohy, byl u něj Max a začal mu rvát kusy oblečení a kousat do stehna. Muž ho ale udeřil kopím takovou silou, že Maxe omráčil. ″Maxiiiiiiiii!″ Zařval jsem zděšením, že mi zabil nejlepšího přítele. Rozeběhl jsem se dolů, ale na sypkém povrchu mi podjely nohy a já se vezl dolů. Zastavil jsem se o větší kameny. To už ale Hobogolista byl na vzdálenost, kterou by kopím dohodil. Rychle jsem vstal a sápal se na horu pro samopal. V tu chvíli přiletělo kopí a zabodlo se mi přímo do pravého stehna. Bolestí jsem se svalil k zemi a snažil se kopí vyndat. Když jsem ho vytrhl hobogolista byl skoro u mě. Rychle jsem sebral samopal ze zemně a udeřil pažbou muže přes tvář. Ten se svalil na zem, ale po chvíli se začal opět zvedat. ″Ty hajzle, tys mi zabil psa. Já tě utluču ty šmejde.″ Vykřikl jsem a začal muže tlouct pažbou samopalu do hlavy, až z něj začala téct krev. Když jsem se vybil, tak jsem mu uštědřil ještě jednu ránu do zad, v místě, kde je srdce. ″Šmejde.″ Kulhavým krokem jsem se dostal až k nehybně ležícímu Maxovi. Z hlavy mu tekla krev. ″Dejchá, panebože von dejcháá!″ Radostně jsem začal křičet a snažil jsem se Maxe přivést k vědomí. Byl jen omráčený. Polil jsem ho vodou. Otevřel oči, podíval se na mně, vyplázl jazyk a začal hlasitě dýchat. Utřel jsem mu krev z hlavy, zavázal ji a pořádně ho objal. On mně začal olizovat a já byl štěstím bez sebe, že se mu nic nestalo. Málem jsem zapomněl na mojí ránu ve stehně. Připomněla se až silnou bolestí, když jsem se postavil. Zavázal jsem si ji, píchl si dva stim-packy a postavil se na nohy. Prohledal jsem obě mrtvoly a vzal to co by se mohlo hodit. Ještě jsem si došel pro ostatní vybavení a vydali jsme se na cestu.

Po dalších šesti dnech, museli jsme jít pomaleji díky mému zranění, jsme dorazili do NCR. Tam jsem se nechal uzdravit a nakoupil léčiva. Ještě jsme zde pár dní pobyli. Za pár zátek se zde dalo přespat v menším hotýlku, který byl ve vnitřním městě, takže v bezpečí.

Já nedokážu zůstat na jednom místě delší dobu a tak jsme se s mým přítelem vydali na další pouť, tentokrát neznámo kam…

THE END
Vysvětlivky:

- NCR - New California Republic
- Hobogolista - Člen sekty
- Ghoul - Člověk v takovém stádiu ozáření, že téměř veškerá kůže na jeho těle je spálená a popraskaná, tito mutanti se mnohdy dožívají až 150ti let
- Geckon - zmutovaná ještěrka, zmutovala do rozměrů klokana
- Radškorpión - Zmutovaný škorpión, zmutoval do velikosti krávy
- Stim- Pack - Látka podávaná injekcí podporující obnovu tkáně, urychlující hojení a zmenšující bolest
- RAD- X - Látka podávaná v tabletkách a odstraňující radiaci z těla, efekt není stoprocentní

Příběh se odehrává v prostředí po třetí světové válce, na povrchu je jen poušť, sem tam nějaký vyschlý strom a osada, přežilo menší množství lidí, ti se sdružují do různých společenství jako je třeba Bratrstvo oceli, nebo Riders, zakládají města, osady a vesničky. Nejcennější surovinou je voda, jako platidlo slouží zátky od Nuka - Coly a zbraň je vaším nejlepším přítelem.

Staň se pomocníkem při tvorbě, nakrm Šílenou brahmínu!:)




Stránky v EN

No Mutants Allowed
Fallout Wiki
Fallout Database

Modifikace v CZ

Fallout:Resurrection
Fallout et tu
Fallout 2 Restoration Project a neof.patch
Fallout:BGE (dead)
Fallout:Yurop (dead)

Modifikace v EN

Vault-Tec Labs
Fallout 2 Restoration Project a neof.patch
Fallout of Nevada
MIB88: Megamod
Last Hope
Fallout et tu



Sponzoři VŠB

TOPlist





.. vstup do vaultu .. orientace .. vaultmasteři .. contact us .. irc channel .. kniha hostí .. fórum .. archiv..