Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

HNOJ - Příběh zakladatele Genesis: Záchrana Vaultu Žil jsem ve Vaultu 13. Jednoho dne byl od správce Vaultu zaslána na všechny PIP boye tady zpráva, že se hledá dobrovolník na velmi složitý úkol související s odchodem z Vaultu. Napoprvé se nás ke správci dostavilo asi 100, ale potom co nám byl naprosto přesně sdělen náš úkol tam venku, mimo bezpečí Vaultu nás zbylo jen 5. Po asi 5 hodinách různého testování jsem byl vybrán já. V tu chvíli jsem měl obrovskou radost, z toho že uvidím vnější svět, ale to jsem ještě netušil, co mě čeká tam venku. Správce mi sdělil přesně, co mám udělat a také polohu sousedního Vaultu 15. Dal jsem si poslední jídlo ve vaultu, dostal jsem základní výbavu pro přežití, tam venku, a byl odeslán ke dveřím Vaultu. Po několika minutách příprav mě se otevřeli dveře a mě ovanul vzduch zvenku. Měl zvláštní vůni, nikdy jindy jsem tu vůni pak už necítil, byla moc krásná, ale byla v ní i smrt a beznaděj, která vládla v pustině. Prošel jsem jeskyní ven a vstoupil na písek pouště. Slunce, které mě ozářilo, mě na několik minut naprosto oslepilo, a pak jsem to uviděl-přede mnou se rozkládala nekonečná pustina… Jediné místo kam jsem mohl jít byl Vault 15. Cestou jsem narazil na osadu SHADY SANS, žili tam tehdy zemědělci, první zemědělci, kteří vrátili do pustin život. V této osadě žili i obyvatelé Vaultu 15, který byl otevřen a lidé vypuštěni ven. Na mou cestu se ke mně přidal můj věrný průvodce IAN a naučil mě hodně o tom jak přežít v pustině a řekl mi dvou velkých městech ležících jižně odsud. Ale primární bylo získání Vodního čipu a tak jsem se vydal do Vaultu 15 abych ho prozkoumal, ale někdo ho zjevně prozkoumal už přede mnou a všechno co se dalo odnesl… A tak jsem se vydal do JUNKTOWNU. Toto malé město bylo obehnáno vysokou hradbou ze zničených předválečných aut. Zde jsem se také poprvé setkal se zločinem, zastupoval ho Don Gizmo a jeho podvodné Casino. Ve Vaultech zločin nebyl, všeho bylo dost a závidět nebylo co. Zde v vodní čip také nebyl, a tak jsem se vydal dál do HUB. Hub bylo na tehdejší poměry obrovské město byli zde obchodníci s vodou-tou nejcennější surovinou na poušti. Přemýšlel jsem kde by mohl být vodní čip, ale zbývalo ještě 87 dní a nebylo třeba se nějak vzrušovat. Moje cesty mě zavedli až k organizaci zvané Bratrstvo Oceli, která mě vyslala do trosek starého bunkru, abych odtamtud přinesl holodisk od mrtvého muže. Ale ani bratrstvo oceli s jejich technologií nemělo vodní čip, a tak jsem se vydal do města Nekropolis. Města obývaného ghouly, po důkladném prozkoumání jsem našel dole v kanálech mírumilovné ghouly, kteří měli vodní čip, ale nechtěli mi ho vydat, pokud neopravím vodní pumpu, aby neumřeli žízní. Pumpu jsem opravil a vzal si vodní čip ze zapomenutého Vaultu (Bakersfield). Po návratu do Vaultu jsem byl mnoha obyvateli obdivován pro moje odvahu, a schopnosti,ale hlavně protože jsem je zachránil před smrtí žízní. Genesis: Hrozba mutantů Po několikadenním pobytu ve Vaultu za mnou přišel správce a podal mi holodisk do PIP boye. Z informací na holodisku zcela jasně vyplívalo, že Supermutanti jsou pro Vault jasnou hrozbou a že bude potřeba zlikvidovat jejich hrozbu jednou pro vždy. Pak se na mě smutně podíval a jen zakýval hlavou. V té chvíli jsem tu věděl co po mě správce chce a tak jsem šel zase ven abych to měl za sebou. Podle mapě na PIP boyi jsem postupoval přesně na Západ od Vaultu a asi po 60 kilometrech jsem nalezl sídlo mutantů. Byla to velká vojenská základna celá vybudovaná ve skalním masivu. Byla vidět jenom brána a plot okolo s několika hlídkami. Díky paladinům které mi přidělila rada starších , byl postup velmi snadný a rychlý. Bylo zde minimálně 300 mutantů, kteří mne chtěli zabít, ale já byl rychlejší. Ten den jsem měl úkol, cíl, velkej kvér a hlavně chuť zabíjet. Po zhruba půl hodině jsem se prostřílel až do čtvrtého patra kde byl velkej zlej mutant, ale já byl ten den prostě rychlej. Byl zde také Vann Haagen, kterého jsem viděl již dříve v katedrále. Když byl mutantí boss mrtvej, vyhodil jsem to tam i s nádržemi (s virem FEV) do vzduchu. V základně byli všichni na kousky. Pak jsem se vrátil zpět katedrály, protože přítomnost Vann Hagena na základně mi připadala přinejmenším zvláštní. Katedrála byla velice zvláštní místo, byla to obrovská církevní stavba, nějakého předválečného náboženství. Nyní zde byly Děti Katedrály. Byl tu doktor Woo, který se mne pokusil léčit, a-tak jsem ho jednou dobře mířenou střelou umlčel navždy, stejně jako, asi půlku lidí v katedrále, protože z prvních dveří, které jsem otevřel se na mne vyřítil mutant, kterej řval SMRT,SMRT, tak jsem ho poslal do pekel, to se ostatním zjevně nelíbilo, a-tak na mne zaútočili, ale jak už to bývá, já byl rychlejší. Prostřílel jsem se až do podzemí, kde jsem objev další Vault (8). Ve třetím patře si trůnil na správcovské židli v hromadě slizu sám Vůdce (mezi náma se mu nedivím, že se venku moc neukazoval) pořád říkal, že nemůžu vyhrát, když mne ty jeho kecy začali unavovat, tak jsem ho prostě zastřelil, čímž se aktivovala jaderná hlavice ve čtvrtém patře, a-tak jsem radši rychle zdrhal. Byl to efektní výbuch. Měl jsem radost, že se budu moct vrátit do Vaultu a znovu žít poklidným životem. To jsem, ale ještě netušil co mě čeká… Genesis: Vyhoštění Doma, konečně doma. Už když jsem se blížil v bráně Vaultu viděl jsem správce, který mne ani nepustil do Vaultu. Mluvil dlouho o tom, že bych se stal jejich zkázou, a že se už nesmím vrátit dovnitř. Nehápal jsem proč a snažil se pochopit jeho důvod vyhostit mě, ale správce mi neustále opakoval, že by lidé odešli do pustin a to by byl konec Vaultu a že jestli chci zachránit svůj domov, pochopím to. Nechápal jsem to, protože lidé mohli odejít a začít nový život v pustinách…. Správce řekl Sbohem otočil se odcházel ke dveřím Vaultu. Chvíli jsem stál a pozoroval ho, když vyťukával kód, zvedl jsem k očím pušku a zastřelil ho. Nic jiného si nezasloužil a taky to dostal. Odešel jsem do pustiny….. Již několik dní putuji pouští sen a tam-naprosto bez cíle. Život pro mě ztratil cenu. Lidé se mě začali bát a vyhýbají se mi i po zuby ozbrojené karavany. Uvažuji o tom, že se zastřelím. Asi po týdnu hloubání po poušti jsem dorazil k moři. Byla to nekonečná masa vody s vlnami, které omílaly útes, na kterém jsem seděl a pozoroval moře. Seděl jsem tam několik dní, nejedl a nespal. Do hody jsem hodil Energozbroj a Všechny zbraně v naději, že s nimi utopím i minulost, nechal jsem si akorát nůž a čekal zde na zanmení boží nebo smrt. Čekal jsem několik dní a nocí a nakonec jsem se dočkal…… O několik dní později se stalo něco zvláštního. Z oblohy padala voda, ještě nikdy jsem to neviděl. Myslím, že kdysi dávno jsem narazil na zmínku o dešti v archivech Vaultu 13. Obloha se zatáhla a pak se znovu rozjasnila . Tahle věc mi dala novou naději. S vyhlídkami na dobrou budoucnost jsem vyrazil do Hubu. Hub bylo v té době největší město a já zde měl několik přátel a tak jsem se vydal na cestu. Záhy mě stihla Další osudová rána. Když jsem přišel do Hubu, udivilo mě, že se zde nechystá žádná karavana. Když jsem došel až do centra, zjistil jsem, že z města zbyly jen trosky. Několik přeživších mi řeklo, že se tudy převalila armáda mutantů a zabili všechny, kteří se jim postavili na odpor. Z pravděpodobně největšího města na světě zbyly jen trosky. Několik dní jsem pomáhal s pohřbíváním mrtvých a bylo jich opravdu mnoho. Zůstal jsem tady na pohřebišti Hubu a truchlil nad mrtvými a nad svým osudem, procházel jsem se naprosto zničeným městem. Byl jsem tu sám, sám ve městě duchů, byly zde jen mrtví a ten vítr vanoucí nad pouští, připomínající křik a hrůzu lidí a utrpení celého světa. Postavil jsem zde stan a bydlel v něm asi 6 dní a pak si v naprosté beznaději, na to že zítra vyjde sluce podřezal žíly v naději že budu osvobozen od utrpení tohoto světa… Genesis: Vzkříšení Ale osud zase jednou nestál při mně a já jsem ani nemohl zemřít. Asi půl hodny po tom co jsem si podřezal žíly šel okolo rolník se svoji rodinou, k mojí smůle rolník byl i ranhojičem a s pomocí boží, jak tvrdil se mu podařilo mě zachránit. Nejdříve jsem se na něj zlobil, že mě zachránil a on řekl, že přišel díky mutantům o dva syny farmu a 15 brahminů, ale stejně neztratil naději a vydal se hledat nový domov. Rozhodl jsem se že se přidám k němu a stanu se rolníkem. O několik dní později jsme vyrazili směrem na sever. O dva dny později znovu pršelo. Potkali jsme nějaké rolníky. Jejich farmu také zničili mutanti, A tak se k nám přidali. Bylo jich šest. Přemýšlím hodně o tom jaký bude život rolníka, bez dobrodružství, střelby a všech těch věcí okolo, přemýšlím také o tom jak se asi teď mají lidé v mém rodném Vaultu, také vzpomínám na moje rodiče a svůj život před vyhoštěním. Jsou to velice krásné vzpomínky a vhánějí mi slzy do očí. To všechno mi bude moc chybět, ale také si představuji co nás čeká zítra. Myslím, že musím celou svou minulost pohřbít, celá pustina mě sice zná jako hrdinu, ale já už nejsem ten, kdo jsem býval před tím. Od nyní jsem pouze Nikdo, je to mé nové jméno a minulost se nevrátí. Mou pravou totožnost znají jen lidé, kteří cestují se mnou a ti slíbili, že ji nikomu nevyzradí. Chci zapomenout a být zapomenut. Putovali jsme pustinou už asi 7 týdnů stále na sever podél pobřeží, vegetace tady je stále bujnější a poušť přechází ve step. Potkáváme zde spousty primitivních kmenů, které jsou naštěstí mírumilovné. Jedno dne jsme nás zastavilo vysoké pohoří tyčící se do výše před námi. Vrcholky některých z hor byly dokonce zasněžené a cesta do hor nevedla a tak nám nezbylo než se vydat horským údolím směrem na severo-východ. Asi za 8 hodin docela strmého výstupu jsme vystoupili na náhorní plošinu, která byla oddělena od zbytku světa hlubokou propastí. Tady se usadíme a začneme nový život v naprosté izolaci od zbytku světa. Toto místo už není pustina je to můj nový domov. Přes propast jsme napjali provazový most. Naší vesnici jsme pojmenovali Arroyo. Také jsme začali hloubit studnu, stejnou jakou jsem viděl před lety v Shady Sans. Genesis: Outro V čele vesnice nyní stojí pětičlenná rada starších. A mátu tu také zkoušku dospělosti v chrámu zkoušek. Je zde primitivní náboženství, za bohy jsou považovány přírodní jevy a sídlem bohů se staly Vaulty. Toto náboženství je opravdu šílené, ale lidé rádi věří v boha a my jim ho dali. Myslel jsem si, že život ztratil cenu, ale našel jsem nový smysl života. Stalo se jím Arroyo. Je to místo mojí budoucnosti a místo, kde chci, aby vyrůstali moje děti. Není tu zločin, Alkohol, drogy, ani nic podobného kazícího lidský charakter. Je to místo zrození nového života v pustině a já chci být u toho až nový život vejde do pustiny. Arroyo se stalo ostrovem míru v moři nenávisti a poušti lidské ješitnosti, každý kdo chce žít v míru, pro toho jsou brány Arroya otevřené. Mír je naše budoucnost…