Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
8.5. 2080 Vydal jsem se na cestu zpátky. Chtěl jsem zabít toho zkurvysyna Šéfa, který mi zabil ženu a syna. 26.6. 2080 Došel jsem až do Stříbra. Město je obehnáno mohutnou hradbou z trosek a všude je vidět mnoho ozbrojenců v dlouhých kabátech. Abych se dostal do města, připojil jsem se k jedné z karavan, které vcházely do města. Nikdo si mě nevšímal, splynul jsem s davem. Musel jsem se vyptávat, abych zjistil, kde sídlí Šéf. Jeho sídlo byly bývalé kasárna. Mě se začal v hlavě rodit plán, jak k němu proniknout. Přišel jsem k bráně, která vedla do nitra kasáren. Chtěl jsem projít, ale zastavil mě ozbrojenec v kabátu. “Stuj. Dál němůžeš.” Řekl a namířil mi samopal na břicho. “Já tam musim. Mám důležitou zprávu pro Šéfa.” Řekl jsem a dal ruce od těla. “Jo? A jakou?” zeptal se. Mířit nepřestal. “To řeknu jenom Šéfovi.” Odvětil jsem. Nemohl jsem se zaseknout na jednom strážném. “Tak jo. Běž. Bydlí tam v tom baráku.” Řekl a ukázal kamsi do hlubin kasáren. Lepší službu mi prokázat nemohl. Přišel jsem ke dveřím domu, který mi ukázal strážný u brány. Před dveřmi stáli dva strážní oblečení do vojenských maskovacích uniforem. U rukou měli automatické brokovnice Pancor Jackhammer. Jeden k nich mi zastoupil cestu a ten druhý na mě namířil. “Stůj! Co chceš a jak ses sem dostal?” zeptal se. Jeho tón nepřipouštěl odpor. “Musim mluvit s Šéfem. Mam pro něj důležitou zprávu. A můžu jí říct jenom jemu.” Řekl jsem a čekal, jak zareagují. “Tak jo. Poď za mnou.” Řekl ten, co mi zastoupil dveře. Následoval jsem ho do hlubin budovy. Vypadalo to tady jinak, než kde jinde. Bylo tady čisto. Všichni tady byli čistí a vymydlení. Prošli jsme skrz několikery dveře, než jsme se dostali k Šéfovi. Strážný zastavil před jedněmi z mnoha dveří a zastavil se na ně. Téměř bázlivě na ně zaklepal. “Co je?” ozvalo se zevnitř. “Je tu nějaký muž a říká že pro vás má zprávu.” Řekl strážný. “Ať de dál.” Ozvalo se znovu. Strážný otevřel a vpustil mě dovnitř. Šéf seděl za jednoduchým stolem. Měl dlouhé temně černé vlasy, které mu v hustých loknách spadaly na ramena. Měl černé oči. Ze středu brady mu trčel dred, ve kterém měl zapletené stříbrné kroužky. Na sobě měl černou koženou bundu a džínsy. Před sebou měl na stole nějaké mapy. “Tak co je? Co mi neseš za zprávu.” Zeptal se, aniž by zvedl oči od map. “To si tak naivní?” zeptal jsem se. Měl jsem v ruce pistoli a mířil mu na čelo. “Strá…” “Ani na to nemysli.” Přerušil jsem ho a přiložil mu hlaveň na čelo. Na čele my vyvstaly jemné krůpěje potu. “Už bylo potřeba, aby nikdo zastavil takovýho hajzla, jako si ty. A já to udělam.” Řekl jsem a natáhnul závěr zbraně. Krůpěje potu stékaly po hlavni. “Tohle je za vyvraždění svobodného města Kozolupy. Tví muži mi zabili ženu a dítě. Odsuzuju tě tímto k trestu smrti zastřelením, který bude proveden ihned. Chceš k tomu něco říct, šmejde?” “Táhni do pekla.” Řekl Šéf a plivnul na mě. “Myslim že ne.” Řekl jsem a stisknul spoušť zbraně. Jeho mozek obarvil stěnu pokoje. Dovnitř vběhnul strážný, a když viděl, co jsem udělal, vystřelil. Padl jsem na zem a viděl jsem, jak se místnost plní strážemi. Pak jsem zemřel. Pomstil jsem se. |
