Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Stál jsem u okna naší buňky a hleděl ven. Krajina byla překrásná, paprsky slunce si pohrávaly s motýly nad zelenou loukou, která se táhla až do nekonečna. Bylo po poledni, doba, kdy všichni naobědvaní vycházejí ven, lehnou si do trávy, dívají se nahoru a pozorují mraky, kolem okna proběhlo děvčátko v růžových šatech…
Pohladil jsem poddajný plastik a celou okenní roletu vytáhl nahoru. Venku se připozdívalo, kdyby bylo přes černé mraky vidět slunce, určitě by zapadalo. Pršelo. Šedivé kapky dopadaly se znatelným bezedným šplouch do nánosů bahna, které se jako dno obrovské žumpy táhly donekonečna. Opřel jsem se o okno a svěsil hlavu. „Tady se přece nedá žít,“ zašeptal jsem a znovu se podíval na to, co se rozprostíralo kolem naší buňky, po pravé straně bahno, po levé bahno a vepředu, kdo by to řekl zase bahno. Někde hodně v dálce se dala v mlžném oparu rozeznat buňka našich sousedů. Jednou jsme u nich byli na návštěvě, mohlo mi být tak deset. Museli jsme, generátor přestal fungovat, potřebovali jsme součástky na opravu. Byl to starý manželský pár, moc rádi nás neviděli. Součástky dát nechtěli, ale táta je přemluvil, maminka říkala, ať se nedívám... Jejich buňka se jim stala hrobem. Čekalo se, že jednoho dne zase překonám lán té sivě hnědé prázdnoty, vyhodím jejich těla ven ze vzduchového uzávěru, aby je bahno během pár dní pohltilo, a z jejich domova udělám svůj.
„Adame, chceš zelenou nebo oranžovou,“ zeptala se mě máma.
„To je jedno,“ řekl jsem, vzal si od ní zelenou tabletu a skleničku s nažloutlou vodou. Chvilku jsem si s tím nechutným zeleným vynálezem pohrával mezi prsty, pak jsem ho spolknul a zapil. A bylo po večeři …
Život v buňce... Táta s mámou od rána do večera sledovali pořady v holovizi, stále dokola opakující výjevy z lepších časů, mě si nevšímali, tenhle svět byl pro ně absolutní ráj, nikdy nevytahovali rolety a nedívali se, jak to za dveřmi buňky ve skutečnosti vypadá. Nikdy nevycházeli. Cítil jsem, že takový nejsem. Nedokázal jsem žít z iluzí, nedokázal jsem lhát sám sobě. Nikdy jsem nezjistil, jak si lidé tu svou planetu dokázali zničit takovým způsobem, nemluvilo se o tom. Jistě, říká se, že je to vlastně ráj, že nikdo nemusí pracovat, že za nás všechno dělají stroje, že tohle je báječný svět, kde každý může dělat, co chce. Říká se plno věcí…
Po „večeři“ jsem se zase postavil k oknu, opíral se o něj a díval se na tu hrůzu kolem buňky. Pro změnu pršelo, živí sousedi až nějakých dvacet kilometrů daleko, rodiče měli rádi samotu. Samota, motto mého života, na holovizi jsem se nikdy nedíval, dělalo se mi z ní špatně. Čas jsem si krátil cvičením a čtením pár knížek, které jsme si „vypůjčili“ od sousedů. Otec říkal, že čtení člověka otupuje, protože mu uklidňuje hormony, na ty moje to nějak nefungovalo. Něco mi chybělo a já věděl co. Ženy, dívky, kdokoliv z jiné buňky, jiného pohlaví, než jsem byl já, panebože, bylo mi osmnáct a neměl jsem zatím ani rande.
Pak jsem něco zahlédl v okně, něco co nezapadalo do monotónní prázdnoty. Stála dost daleko, neměla ani masku, její vlasy vlály ve větru a ona se dívala skrz okno na mě. Srdce mi bušilo, nevěděl jsem, co dělat. Ale pak jsem udělal to jediné, co šlo. Zbrkle jsem se nasoukal do overalu a vzal si masku, rychle jsem vběhl do přechodové komory naší buňky a jakmile se již léta nepoužívané dveře se skřípěním otevřely, vyřítil jsem se ven.
V první chvíli mě udivila ta velikost, ten prostor kolem, zatočily se mi nohy a hlava najednou. Zima, světlo, vlhko, mou duši zaplavily stovky pocitů, které mi dříve byly odepřeny, některé překrásné, některé již méně. Všechny mě děsili a současně jsem z nich byl nekonečně šťastný. Nevěděl jsem, jak jsem mohl celou tu dobu žít v té mrňavé buňce. Tam venku jsem měl pro sebe celá černá oblaka, všechny ty tuny bahna kolem. Bylo to odporné bahno, ale teď to bylo moje bahno.
„Poprvé venku?“ ozval se mi za zády něčí hlas. Otočil jsem se.
Stála tam ta dívka v kombinéze s nárameníky celé zabahněné.
„Vem si masku, udusíš se,“ vykoktal jsem zřejmě tu nejhloupější větu, co mě mohla napadnout.
Usmála se. „Vypadám snad, že bych se dusila?“
Zakroutil jsem přihloupě hlavou. Skutečně, vypadala dobře.
„Nechceš jít se mnou?“ zeptala se znovu.
„A kam jdeš?“
„Uvidíš,“ řekla, obrátila se ke mně zády a vykročila.
Šel jsem za ní. Cesta byla zpočátku těžká, bahno se mi lepilo na podrážky bot a overal. Nebyl jsem zvyklý chodit tak daleko, špatně se mi dýchalo, sklo mé masky se stále zamlžovalo a ona šla tak přirozeně, jako by na to byla každodenní rutina.
Všimla si toho a zastavila: „Tu masku si musíš sundat!“
Než jsem stačil cokoliv namítnout, sundala mi jí. Do plic mi vtrhl studený a jedovatý vzduch. Začal jsem se dusit. V holovizi nepřestávali opakovat, že vzduch již není dýchatelný, prý je v něm málo kyslíku. Asi měli pravdu, protože se mi zatmělo před očima a já věděl, že umírám.
Jako první jsem uviděl tu dívku, má hlava jí ležela v klíně. Dívala se na mě starostlivýma očima a hladila mě po vlasech.
„Promiň, asi jsem to přehnala, neměla jsem na to jít tak rychle…“ Když to řekla, zapomněl jsem na všechny výtky, které jsem k ní měl, řekla to tak…, tak… nevinně.
„Já jsem naživu?“
„Jistě, hlupáčku, tady můžeš dýchat stejně jako kdekoliv jinde, jenom na ten nefiltrovaný vzduch nejsi zvyklý. Teď si musíš trochu odpočinout. Pojď, půjdeme do Města.“
Město byla ta nejpodivnější věc, co jsem kdy viděl, byly tam stovky obrovských domů, snad kilometry vysokých. Ulice byly trochu zalité blátem, ale dalo se po nich docela dobře chodit. Musely tam dříve žít možná i stovky lidí, do největších buněk se jich vešlo tak dvacet, ale těch nebylo moc. Město ale vypadalo mrtvě, nikdo kromě nás tam zřejmě nebyl.
„Lidé to tu opustili před sto lety, když to všechno začalo jít do z kopce. Nediv se, že o městě nic nevíš, v holovizi se tím moc nechlubí, protože vláda chce mít všechny lidi tam, kde se jí hodí, v buňkách. To víš, už tak je kyslíku málo, kdyby se v každé buňce nerecykloval, brzy bychom to tu vydýchali.“ Vydýchali planetu...
„A ty jedy?“
„To ti řekli oni, problém je jinde. Jedovaté plyny v atmosféře byly, ale tak před sto lety. Brzy potom, co se celé lidstvo přestěhovalo do buněk, klesly k zemi, smísily se s půdou a zahubily všechno živé, od té doby již nic nevyrábí kyslík, rostliny se nejsou schopné uchytit v kontaminované půdě. Země patří bahnu.“
Potichu jsem ji poslouchal. Mluvila o minulosti, o dávných dobách, kdy člověk žil s přírodou v souladu, aniž by ji ničil, mluvila o vynálezech, které přišly, o vynálezech, které dokázaly pomáhat, ale mnohem lépe ničit. Nedovolil jsem si promluvit, hltal jsem každé její slovo. Hltal jsem každý její pohyb. Byla báječná. Byla krásná. Neznal jsem jí, ale věděl jsem obojí naprosto jistě. A ona mluvila a ukazovala jednotlivé domy ve Městě, jaké měly funkce a jak to tu fungovalo před sto lety. Pak mě zavedla do jedné z těch budov a do místnosti, které říkala sklep.
Bylo tam přítmí, plno svíček, čistý vzduch, teplo a uprostřed místnosti ležela matrace s přikrývkami, a byla tam ona…
Sundal jsem si overal a hodil ho ke dveřím.
„Proč jsi mě sem zavedla,“ zeptal jsem se. Ale asi jsem to věděl. Sundala si kombinézu, stála tam přede mnou úplně nahá. Začala mě svlékat.
„Něco od tebe potřebuju...“
Matrace byly měkké a pokrývky tenké, ona krásná a já ... vždyť si to dokážete představit. Milovali jsme se, pro mě to bylo krásné, vzrušující, silné, připadalo mi to jako nekonečná vlna něhy a rozkoše. Svět kolem se točil, slyšel jsem vzdechy, nevěděl jsem, jestli jsou její nebo moje. Svět se točil a já se točil také. Byl jsem jen já a ona. Nic jiného mě nezajímalo, nic jiného nebylo důležité.

Když jsem po týdnu přišel domů, nic se nezměnilo, táta měl nasazené holobrýle a sledoval nějakou hloupost na hlavním programu. Máma byla překvapivě v kuchyni a připravovala večeři, skoro to vypadalo, že si ani nevšimla, že jsem byl pryč. Rychle jsem si sbalil věci, co jsem potřeboval.
„Chceš zelenou nebo červenou,“ zeptala se máma a napřahovala ke mně ruce s potravinovými tabletami.
Zakroutil jsem hlavou. „Teď už žádnou, mami. Odcházím, už se asi nikdy neuvidíme, věř mi, že nemám na výběr, tady bych se utrápil, budu šťastný mnohem víc někde jinde.“ Odvrátil jsem se od jejích nechápavých očí. Poklepal jsem tátovi na rameno. „Tati, jdu pryč, navždycky, měj se tady…“
„Jo, jó, tak se měj, synu, dávej na sebe pozor,“ řekl s holobrýlemi na obličeji a přes rameno mi potřásl rukou.
Když jsem vyšel ven, naposledy jsem se obrátil a podíval se na buňku, v které jsem strávil celé dětství. Viděl jsem okno, u kterého jsem vždycky stával a vyhlížel ven, zvenku vypadalo tak malé. Byla tam máma, plakala a slzy si utírala kapesníkem, pak se odvrátila a šla do kuchyně za skříní plnou zelených a oranžových tabletek. Šel jsem pryč, spíš jsem utíkal. Musel jsem za Melisou, za jediným člověkem, který mi mohl v téhle chvíli pomoci, který mi rozuměl.
Melisa už na mě čekala před vchodem do Města a držela se za už trošičku vystouplé bříško.
„Byl tu doktor, Adame, bude to kluk…“ Tak se otevřel mně, Melise a tomu dítěti nový ráj.
Seděl jsem s ní na zápraží a pozoroval oblohu. Kdoví proč se mraky na chviličku rozestoupily a ukázaly nám překrásné hvězdy a vesmír. Vzal jsem Melisu kolem ramen.
„Čeká nás dlouhá cesta, miláčku,“ zašeptal jsem.
„S tebou to dokážu, Adame. Už když jsem tě viděla poprvé za tím oknem, věděla jsem, že to dokážeme. Nedokázala jsem se předtím rozhodnout, viděla jsem plno mužů, ale žádný nebyl ten pravý, žádný nevypadal, že by se dokázal vzdát svého světa. Tebe jsem potkala náhodou a už při prvním pohledu jsem věděla, že ty mi dáš zdravé dítě. Bez něj by nás na transport nevzali.“
„Kolonizační lety do vesmíru, kdo to kdy slyšel. Taky je hloupost, že berou jen páry s dítětem.“ řekl jsem.
„Mají k tomu své důvody. Nicméně jisté je, Adame, že mi během jednoho roku poletíme na jinou planetu, na planetu hezčí, než je stará Země. Opustíme tuhle skládku a přiletíme do ráje, který tam je, všude čistá voda, vzduch a stromy, nebude to krásné?“
Pokýval jsem hlavou.
„A Adame, víš že se ta naše planeta bude jmenovat Nová Země. Představ si, ta planeta má jenom jeden měsíc,“ řekla.
Zasmál jsem se. A podíval jsem se nad mraky, kde nad Zemí putovaly její oba měsíce.
„Co kdyby se ten náš kluk jmenoval taky Adam...?“

konec