Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Hnoj - O zklamání Určitě to všichni znáte. Každý přece zná zklamání, je to hrozná věc, která dokáže pěkně poničit duši. Nahlodává vaši mysl a dává vám otázky, zda jste to zklamání nezpůsobili vy sami, nějakým chybným rozhodnutím, které ovlivnilo, to, nebo toho, který vás zklamal. Někdy vás nemusel zklamat někdo nebo něco, ale NE. Jen obyčejné slovo které používáme naprosto denně, slovo NE. Jeho dopad může být tak strašlivý, že vás odhodí až sem k baru. Já jsem barman v New Reno a to je ještě horší než být barmanem v pekle, protože tady je tolik ztroskotaných existencí. Jedna horší než druhá, válí se mi tu po baru a sní o svých dávno ztracených snech a vzpomínají na věci, které se už nikdy nevrátí, chtěli by vrátit čas, ale jediné čeho se dočkají je to , že spáchají sebevraždu. Je to vždycky stejné, přijdou sem vylejou si duši mě, protože jsem jedin člověk, který je jim ochoten naslouchat, vždycky se jim snažím pomoct, ale, říkám jim, že je určitě někdo, kdo je má rád a kdo se o ně postará a nejhorší na tom všem je, že tomu už ani sám nevěřím. Dřív jsem tomu věřil, ale pak jsem pochopil že tady v Renu nemá už nikdo nikoho rád. Reno už není městem lidí, Reno je městem ztracených snů a mrtvých nadějí, každý kdo sem přišel a neodešel tomu propadl, tady se už život zastavil, vše tu jakoby znehybnělo a zamrzlo. Je to tu stále stejné, protože nikdo tady už nemá sílu, to tu změnit. I mě to zničilo, ani já už nemám sílu odejít, jsem s tímto městem spoután pevným poutem, poutem beznaděje. Když jsem sem přišel měl jsem sny o krásném městě, Renu, plném světel a života. Pak, když ještě nebylo pozdě, jsem měl sny o lepší budoucnosti někde jinde. I já jsem už člověk bez budoucnosti, ale já to o sobě alespoň vím, vím co jsem a proč to jsem. Mám tu výhodu, že to alespoň vím. Mě zklamala budoucnost, ale svou budoucnost určuji jen já sám, takže jsem vlastně zklamal jen já sám sebe… Většina z těch, co sem přijdou utápět své zklamání většinou neví, co je zklamalo, nebo to naopak ví až moc dobře. Když přijde mladej kluk, je v tom většinou ženská, která mu řekla NE. Ti kluci mi tu pak pláčou na pult a vykládaj mi o tom, jak jí milujou a jak si jí chtěli vzít a odejít z Rena, začít s ní nový život. A tak jak tu sedí si uvědomují, že je zklamalo Reno a s tím NE se rozplynuly i jejich sny o budoucnosti, za jedinou noc se z nich staly trosky. Za svítání, odejdou. Odejdou do pustin a tam se zblázní, protože vítr jim bude stále připomínat to NE, někdy se z nich stanou poustevníci, kteří žijí v horách daleko od lidí, aby zapomněli, ale když je člověk sám nemůže nikdy zapomenout a někdy se z nich stanou potulní Rangeři, mstící se celému světu za to NE nebo naopak pomáhají těm ostatním, aby nemuseli zažít to zklamání z budoucnosti, která nám všem stejně přinese jen smrt… Život je cesta, která je plná zklamání, které vždy zanechá v srdci hlubokou ránu, ránu, která způsobuje, že už skoro nemohou mít city, z těhle lidí se pak stávají poutníci kráčící pustinami v naději na novou budoucnost s vědomím, že je čeká jen smrt se kterou se už dokonale vyrovnali. Ví totiž že smrt je nemůže zklamat, je totiž spolehlivá. Asi před týdnem přišel mladej kluk, mohlo mu být nejvýš dvacet let. „Jednu Whiskey,“ křiknul po mě a já jsem hned poznal, co mu je, po těch deseti letech za barem už to poznáte… Podepřel si hlavu a kopnul tam svůj drink a objednal si další. „Copak se ti stalo mladej?“ zeptal jsem se ho, jak nejpřívětivěji jsem dokázal. Chvilku se na mě nedůvěřivě díval a pak to vysypal. „Řek sem jí, aby se mnou odešla z Rena, žila se mnou někde jinde a ona mi řekla, že z Rena nikdy neodejde,“ jak to dořek, kopnul tam dalšího panáka a sám si rovnou dolil. „Jo, to znam, mě se to taky stalo a tak jsem zůstal žít tady…“ řekl jsem mu upřímně. „A víte co je na tom nejhorší?“ zeptal se mě, i když já jsem otázku i odpověď už dávno znal, byla vždycky stejná. „Ne, to nevim,“ zalhal jsem mu. „Chodil jsem s ní skoro rok a ona mě jen využívala a já doufal, že jí změnim, ale za tohle všechno může tohle skurvený město. Nenávidim Reno…“ a dal si dalšího panáka. Odešel jsem od něj, věděl jsem, že teď, když už se svěřil, potřebuje být sám. Neznám smutnější pohled než na zlomeného člověka, člověka, který už doufá jen v rychlou smrt. S tou lahví tam seděl až do svítání, když první paprsky slunce ozářily lokál, on se zvedl, přistoupl ke mně a potřásl mi rukou. „Děkuju,“ řek mi a odešel směrem k vycházejícímu slunci, vypadal jako stín na slunci, stín, který mi po chvíli zmizel z dohledu. Odešel a už o něm nikdy nikdo neslyšel. Jen on sám a bůh ví, co se s ním stalo. Vím, že mě čeká už jen smrt a tak odejdu z Rena i se svými ztracenými sny, se svými dávno zapomenutými vzpomínkami a mrtvými nadějemi, odejdu do pustiny. Musím odejít, nebo zklamu sám sebe. Musím odejít.