Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Douglas Adams - STOPAŘŮV PRŮVODCE PO GALAXII

Originál:
   The Hitch Hiker’s Guide to the Galaxy (Stopařův průvodce po galaxii, 1981)
   The Restaurant at the End of the Universe (Restaurant na konci vesmíru, 1982)
Další díly:
   Life, the Universe and Everything (Život, vesmír a vůbec, 1982)
   So Long, and Thanks for All the Fish (Sbohem a dík za všecky ryby, 1984)
   Mostly Harmless (Převážně neškodná, 1993)

   "Pozemšťané! Věnujte pozornost tomuto hlášení. Hovoří k vám Prostenik Vogon Jelc z Galaktického úřadu pro plánování hyperprostorové dopravy. Jak nepochybně víte, plány pro rozvoj okrajových oblastí Galaxie vyžadují vybudování nové expresní dálnice, která má vést vaší sluneční soustavou. Vaše planeta je bohužel jedna z těch, které jsou určené k demolici. Celá akce bude trvat necelé dvě pozemské minuty. Děkuji vám."

   Ale

   NEPROPADEJTE PANICE!

   Pozemšťan Arthur Dent a mimozemšťan Ford Prefect se zachrání, protože kdo by napsal heslo Země do STOPAŘOVA PRŮVODCE PO GALAXII, jedné z nejdůležitějších knih v historii nejen lidstva, a s kým bychom navštívili RESTAURANT NA KONCI VESMÍRU?

STOPAŘŮV PRŮVODCE PO GALAXII

   Johnny Brockovi a Clare Gorstové
   a ostatním Arlingtoňanům
   za čaj, sympatie a kanape

   Kdesi daleko v zaostalých a nezmapovaných končinách onoho cípu Západního spirálního ramene naší Galaxie, který si rozhodně nemůže dělat nároky na módnost, leží jedno malé, bezvýznamné žluté slunce.
   Kolem něj zhruba ve vzdálenosti sto padesáti miliónů kilometrů obíhá naprosto zanedbatelná nepatrná modrozelená planeta, na níž formy života vzešlé z opic jsou tak úžasně primitivní, že se dosud domnívají, že digitální hodinky jsou docela šikovný nápad.
   Hlavní problém této planety spočívá - nebo spíš spočíval - v tom, že většina lidí, kteří na ní žijí, je povětšinou nešťastná. Vyskytlo se mnoho pokusů o řešení, většinou se však týkaly pohybů malých zelených kousků papíru, což je zvláštní, protože ony malé zelené kousky papíru koneckonců nešťastné nebyly.
   A tak problém trval dál. Mezi lidmi byla spousta darebáků a převážná většina jich na tom byla moc špatně - dokonce i majitelé digitálních hodinek.
   Stále více lidí se přiklánělo k názoru, že udělali nenapravitelnou chybu, už tehdy, když slezli ze stromů. Někteří dokonce tvrdili, že chybou bylo vůbec na ty stromy lézt, že měli všichni pěkně zůstat v oceánech.
   A pak jednoho čtvrtka, téměř dva tisíce let poté, co jednoho člověka přibili na kříž za to, že říkal, jak by bylo ohromně bezva chovat se k sobě pro změnu trochu slušně, si jedna dívka sedící osaměle v malé kavárničce v Rickmansworthu najednou uvědomila, v čem je chyba. Přišla na to, jak by se ze světa dalo udělat docela příjemné místo. Dokonce měla pravdu - tentokrát by to bylo fungovalo, a ani by nemuseli nikoho k ničemu přibíjet.
   Jenomže naneštěstí než se stačila dostat k telefonu, aby o tom mohla někomu říct, došlo ke strašně pitomé katastrofě a myšlenka byla nenávratně ztracena.
   Toto však není její příběh.
   Toto je příběh oné strašně pitomé katastrofy a některých jejích důsledků.
   Je to také příběh jedné knihy, knihy zvané Stopařův průvodce po Galaxii. Není to pozemská kniha - na Zemi nikdy nevyšla a až do oné strašlivé katastrofy o ní ani žádný pozemšťan neslyšel, ani ji neviděl. Nicméně je to kniha pozoruhodná.
   Možná že jde o nejpozoruhodnější knihu, jakou kdy vydalo mamutí nakladatelství v Malém medvědu, o němž rovněž žádný pozemšťan nikdy neslyšel.
   Je to kniha pozoruhodná, ale i velmi úspěšná - je úspěšnější než Nebeský rádce hospodyněk, jde na odbyt lépe než Ještě třiapadesátero, co dělat při nulové gravitaci a je diskutovanější než trilogie filozofických trháků Úlona Kolufida Kde udělal Pámbů chybu, Výběr největších Božích omylů a Co je ten Pámbů zač ?
   V mnoha ležérnějších civilizacích na Východním okraji naší Galaxie dokonce Stopařův průvodce nahradil velkou Galaktickou encyklopedii jakožto zdroj veškerého vědění a moudrosti, neboť - ač má mnoho mezer a spousta informací je pochybných nebo přinejmenším hodně nepřesných - má proti starší a prozaičtější příručce dvě nesporné výhody.
   Jednak je o něco levnější, a především má na obálce velký vlídný nápis: NEPROPADEJTE PANICE.
   Historie onoho strašně pitomého čtvrtka a jeho neuvěřitelných následků a jejich souvislostí s touto pozoruhodnou knihou však začíná velmi prostě.
   Začíná jedním domem.

1. KAPITOLA

   Dům stál na mírném svahu na samém konci vesnice. Stál o samotě, s vyhlídkou na širé lány jihozápadní Anglie. Rozhodně ničím nevynikal - asi třicet let starý, podsaditý, přibližně čtvercový cihlový dům, v průčelí se čtyřmi okny, jejichž velikost v poměru k celku víceméně přesně nelahodila oku.
   Jediný člověk, kterého dům něčím zajímal, byl Arthur Dent, a to ještě jen proto, že v něm náhodou bydlel. Bydlel tu už tři roky, od té doby, co se odstěhoval z Londýna, protože na Londýn prostě neměl nervy. I on byl asi třicetiletý, vysoký, tmavovlasý a vždycky trochu nesvůj. Nejvíc starostí mu působilo, že se ho všichni pořád ptali, proč vypadá tak ustaraně. Pracoval v místním rozhlase, o kterém vždycky říkával kamarádům, že je mnohem lepší, než si asi myslí. Taky že byl - většina jeho kamarádů totiž pracovala v reklamě.
   V noci ze středy na čtvrtek lilo, takže ulice byla mokrá a rozblácená, ale ranní slunce zářivě vesele svítilo - a mělo to být naposled - na Arthurův dům.
   Nikdo mu ještě neoznámil, že obecní rada chce dům zbourat a postavit místo něj dálnici.

   Ve čtvrtek v osm ráno se Arthur necítil zrovna nejlíp. Mátožně se probudil, vstal a mátožně bloumal po pokoji, otevřel okno, uviděl buldozer, našel pantofle a odbelhal se do koupelny umýt.
   Zubní pastu na kartáček - tak. A drbat.
   Zrcátko na holení - obrácené ke stropu. Nastavil ho. Na okamžik se v něm objevil další buldozer za oknem koupelny. řádně nastaveno odráželo Arthurovy štětiny. Odrásal je, umyl se, utřel a odbelhal se do kuchyně najít něco příjemného, co by se dalo vložit do úst.
   Konvice, zásuvka, lednička, mlíko, kafe. Zívnutí.
   Slovo buldozer bloudilo jeho myslí a hledalo, s čím by se mohlo spojit.
   Buldozer za kuchyňským oknem byl pořádný kousek.
   Civěl na něj.
   Žlutý, pomyslel si a odbelhal se do ložnice obléct.
   Cestou se zastavil v koupelně a vypil velkou sklenici vody a pak ještě jednu. Začínal se podezřívat, že má kocovinu. Ale proč? Copak včera večer pil? Došel k závěru, že nejspíš ano. Zahlédl cosi v holícím zrcátku. Žlutý, pomyslel si a belhal se do ložnice.
   Zastavil se a přemýšlel. Hospoda, říkal si v duchu. Jéžiš, hospoda. Matně se rozpomínal, jak se rozčiloval, rozčiloval se kvůli něčemu, co mu připadalo důležité. Každému o tom vykládal a obával se, že dost obšírně - nejjasnější vizuální vzpomínku měl na skelné pohledy v očích lidí kolem. Něco o nějaké dálnici, o které se právě dozvěděl. Jednalo se o ní už celé měsíce, až na to, že o tom nikdo nevěděl. K smíchu. Lokl si vody. Však ono se to setřese, rozhodl se, nikdo přece žádnou dálnici nechce, obecní rada to nikdy nemůže prosadit. To se nějak vyřeší.
   Ale že ho to stálo pořádnou kocovinu. Prohlížel se v zrcadle na dveřích skříně. Vyplázl jazyk. Žlutý, pomyslel si. Slovo žlutý bloudilo jeho myslí a hledalo, s čím by se mohlo spojit.
   O patnáct vteřin později už byl venku a ležel před obrovským žlutým buldozerem, který se valil zahradní pěšinou.

   Pan L. Prosser byl, jak se říká, taky jenom člověk. Jinými slovy patřil k dvounohým formám života na bázi uhlíku, které se vyvinuly z opic. Konkrétně řečeno byl to čtyřicetiletý, tlustý a ochablý zaměstnanec obecní rady. Jeho největší zvláštnost - ale o té ovšem nevěděl - spočívala v tom, že byl kromě jiného přímým čingischánovým potomkem po meči, přestože řada uplynuvších generací a rasové míšení si zahrálo s jeho geny natolik, že neměl žádné patrné mongolské rysy a po mocném předkovi nezdědil nic než postavu značně rozšířenou v pase a slabost pro malé chlupaté kloboučky.
   Velký válečník rozhodně nebyl - ve skutečnosti to byl nervózní, utrápený človíček. A dneska byl zvlášť nervózní a utrápený, protože v práci se vyskytl problém - měl dohlédnout, aby dům Arthura Denta byl srovnán se zemí, dřív než den skončí.
   Nechte toho, pane Dente," říkal, "tohle přece nemůžete vyhrát. Nemůžete ležet před buldozerem donekonečna." Snažil se přimět své oči, aby divoce blýskaly, ale nějak jim to nešlo.
   Arthur ležel v blátě a posměšně pomlaskával.
   "Vsaďte se! Uvidíme, kdo dřív zrezaví."
   "Obávám se, že se s tím budete muset smířit," opáčil L. Prosser a nervózně protáčel chlupatý klobouček na šešulce hlavy. "Tahle dálnice se postavit musí, a taky že se postaví!"
   "To slyším prvně," podivil se Arthur, "a proč se musí postavit?"
   Pan Prosser mu zkusmo pohrozil prstem, ale hned toho zase nechal.
   "Jak to myslíte, proč se musí postavit? No je to dálnice. Dálnice se stavět musí."
   Dálnice jsou zařízení, které umožňuje jistým lidem řítit se z bodu A do bodu B značnou rychlostí, zatímco jiní lidé se značnou rychlostí řítí z bodu B do bodu A. Lidé, co bydlí v bodě C, který leží přesně uprostřed, se občas musí divit, co je na bodě A tak úžasného, že se taková spousta lidí z bodu B jen třese na to, aby se tam dostali, a co je tak zajímavého na bodě B, že taková spousta lidí z bodu A stojí o to se tam dostat. A často si přejí, aby se lidi už jednou ksakru rozhodli, kde vlastně chtějí být.
   Pan Prosser chtěl být v bodě D. Bod D neměl žádné zvláštní umístění, byl to prostě kterýkoliv příhodný bod hodně daleko od bodů A, B a C. V bodě D by měl pěknou chaloupku se zkříženými sekyrami nade dveřmi a trávil by příjemné chvíle v bodě E, což byla vzhledem k bodu D nejbližší hospoda. Jeho žena by samozřejmě chtěla popínavé růže, ale on dával přednost sekyrám. Sám nevěděl proč, ale sekyry se mu prostě líbily. Pod palbou posměšných pohledů, jimiž ho stíhali řidiči buldozerů, ho polilo horko.
   Přenesl váhu z nohy na nohu, ale na obou to bylo stejně nepohodlné. Zřejmě tu někdo byl hrozně neschopný a pan Prosser se modlil, aby to náhodou nebyl on.
   "Měl jste právo vznést námitky nebo předložit protinávrhy v patřičné lhůtě."
   "V patřičné lhůtě?" opičil se Arthur. "V patřičné lhůtě? Dozvěděl jsem se o tom včera, když ke mě domů přišel nějaký řemeslník. Ptal jsem se ho, jestli přišel umýt okna, a on na to že ne, že přišel zbourat dům. To mi ovšem neřekl rovnou. Nejdřív otřel pár oken a vyinkasoval pět liber. Pak se s tím teprve vytasil."
   "Ale pane Dente, ty plány byly přístupné na místním plánovacím úřadě tři čtvrtě roku."
   "To jo, a jakmile jsem se to dozvěděl, hned jsem se taky na ně sěl podívat, včera odpoledne to bylo. Zrovna jste se nenamáhali na ně upozorňovat, co? Jako třeba že byste to někomu řekli, nebo tak něco na ten způsob."
   "Ale ty plány byly vyvěšeny..."
   "Vyvěšeny? Musel jsem je nakonec jít hledat do sklepa."
   "Tam je oddělení, kde je vyvěšují."
   "S baterkou."
   "Asi byl zrovna výpadek proudu."
   "A schody zřejmě taky vypadly."
   "Podívejte se, našel jste to oznámení nebo ne?"
   "Ale jo, našel. Na dně zamčené registračky, a tu vecpali na zrušený záchod a na dveře dali ceduli Pozor, leopard!."
   Po nebi přeběhl mrak. Jeho stín padl na Arthura Denta, opřeného o loket ve studeném bahně.
   Padl na Arthurův dům. L. Prosser se na něj zamračil.
   "Není to moc hezký dům."
   "Mně se bohužel zrovna líbí."
   "Dálnice se vám taky bude líbit."
   "Hele, drž hubu," zavrčel Arthur. "Drž hubu a vodprejskni i s tou svou pitomou dálnicí. Nemáš nárok a moc dobře to víš."
   Pan Prosser několikrát naprázdno otevřel a zase sklapl ústa, zatímco jeho mysl na okamžik zaplnily nevysvětlitelné, ale strašně svůdné vize Arthurova domu stravovaného ohněm a vřeštícího Arthura, jak vybíhá z hořících trosek a ze zad mu vyčuhují přinejmenším tři pořádná kopí. Podobné vize ho obtěžovaly dost často a silně ho znervózňovaly. Chvíli se pokoušel cosi blekotat, pak se však vzpamatoval.
   "Pane Dente..."
   "Ano? Copak?"
   "Rád bych vám poskytl jednu věcnou informaci. Dovedete si představit, jakou škodu by asi utrpěl tenhle buldozer, kdybych ho prostě pustil a převálcoval vás?"
   "Jakou?" zeptal se Arthur.
   "Vůbec žádnou," odvětil Prosser a nervózně odmašíroval. Nestačil se divit, proč je jeho mozek napěchován tisíci divokými pokřikujícími jezdci.

   Prazvláštní shodou okolností výraz vůbec žádné přesně vyjadřuje míru podezření, které choval z opice vzešlý Arthur Dent, že jeden z jeho nejlepších kamarádů nepochází ani z opice ani z Guildfordu, jak obvykle prohlašoval, nýbrž z jedné planety kdesi v okolí Betelgeuze.
   To by Arthura totiž v životě nemohlo napadnout.
   Tenhle kamarád se octl na planetě Zemi před nějakými patnácti lety a celou tu dobu se poctivě snažil začlenit do pozemské společnosti. Je třeba uznat, že se mu to do jisté míry podařilo, to se musí nechat. Tak například se mu po celých těch patnáct let dařilo předstírat, že je nezaměstnaný herec. Zřejmě je to celkem přijatelné tvrzení.
   Dopustil se nicméně jedné hloupé chyby - trochu totiž odflákl předběžný průzkum. Získané informace ho natolik zavedly, že si vybral jméno Ford Prefect v domnění, že je docela běžné a nenápadné.
   Nebyl nápadně vysoký, jeho tvář měla pozoruhodné, nikoli však nápadně hezké rysy. Nazrzlé vlasy jako dráty si česal z čela dozadu. Kůže vypadala jako napnutá přes nos dozadu. Bylo na něm prostě něco divného, ale těžko říct co. Snad to způsobovalo to, že jeho oči nemrkaly dost často, a když jste s ním mluvili třeba jen chviličku, donutil vás k slzám. Snad to bylo tím, že měl trochu moc široký úsměv a působil znepokojivým dojmem, že se vám chystá skočit po krku.

   Většině lidí, s nimiž se na Zemi skamarádil, připadal jako neškodný excentrik - bohém a mazavka s trochu divnými zvyky. Tak například s oblibou vpadával na univerzitní večírky, kde se vždycky strašlivě zlískal a začal zesměšňovat každého astrofyzika, který mu zrovna padl do rukou. Nakonec ho vždycky vyhodili.
   čas od času míval stavy podivné roztržitosti. Zíral do nebe jako hypnotizovaný, dokud se ho někdo nezeptal, co že to dělá. Vždycky sebou provinile trhl, a pak se s úlevou zasmál.
   "Ále, jen tak vyhlížím létající talíře." Každý se tomu vtipu obvykle zasmál a zeptal se, jaké létající talíře ho zajímají.
   "Zelené!" usmíval se prohnaně Ford. Chvíli se bláznivě chechtal a pak náhle odklusal do nejbližšího baru, kde zaplatil obrovskou rundu.
   Ten večer obvykle dopadl špatně. Úplně zmagořený whisky zatáhl do koutku nějakou dívku a vysvětloval jí s poněkud rozmazanou výslovností, že na barvě těch talířů v podstatě zase tak moc nezáleží.
   A když se potom poloparalyticky potácel nočními ulicemi, ptal se policajtů na cestu k Betelgeuze. Odpovídali mu obvykle něco jako "Nemyslíte, pane, že je čas vydat se domů?"
   "Se právě snažím kámo," odpovídal vždycky stejně Ford. "Se právě snažím."
   To, co však skutečně vyhlížel, když roztržitě zíral do nebe, byl jakýkoliv létající talíř. O zelených mluvil jen proto, že zelená byla tradiční barva uniformy Betelgeuzských průzkumníků trhu.
   Zoufale toužil po jakémkoliv létajícím talíři. Uvíznout někde na patnáct let je přece jen trochu dlouho, zvlášť když je tam tak nepředstavitelná nuda jako na Zemi.
   Přál si, aby už brzo přiletěl nějaký létající talíř, protože uměl létající talíře stopovat a přimět posádku, aby ho vzali. Věděl jak na to, když chcete zhlédnout divy vesmíru za míň než třicet altairských dolarů denně.
   Ford totiž ve skutečnosti dělal terénní průzkum pro onu pozoruhodnou knihu, pro Stopařova průvodce po Galaxii.
   Lidé jsou neuvěřitelně přizpůsobiví, a tak kolem poledního už v nejbližším okolí Arthurova domu vládla zaběhnutá rutina. Arthurovou všeobecně uznávanou rolí bylo ležet v blátě, posměšně pomlaskávat a občas se dožadovat svého právníka, maminky nebo dobré knihy. Všeobecně uznávanou rolí páně Prosserovou bylo příležitostně zkoušet na Arthura nové finty, jako například řeč o Veřejném blahu, řeč o Nezadržitelném pokroku, projev na téma 'Taky mi jednou zbourali dům, ale nikdy jsem se tím netrápil' a různé jiné lichotky a výhružky. Všeobecně uznávanou rolí řidičů buldozerů bylo posedávat kolem, popíjet kávu a experimentovat s odborovými předpisy, jak by se dala situace využít k vlastnímu finančnímu prospěchu.
   Země se zvolna otáčela kolem své osy.
   Slunce začínalo vysoušet bláto, v němž Arthur ležel.
   Opět ucítil na tváři něčí stín.
   "Ahoj, Arthure," řekl stín.
   Arthur zamžoural proti slunci a ke svému překvapení uviděl nad sebou stát Forda Prefecta.
   "Forde, ahoj, jak se vede?"
   "Fajn. Hele, máš teď něco na práci?"
   "Jestli mám něco na práci!" rozhořčil se Arthur. "No, jenom musím ležet před všemi tady těmi buldozery, nebo co to je, protože když to neudělám, tak mi zbourají dům, ale jinak... vlastně ani ne, proč?"
   Na Betelgeuze nevědí, co je sarkasmus, takže Ford Prefect, pokud se nesoustředil, ho nepostřehl. řekl tedy:
   "Prima. Můžeme si tady někde promluvit?"
   "Cože?" jevil se Arthur.
   Pár vteřin to vypadalo, že ho Ford ignoruje. Upřeně zíral do nebe jako králík, který si koleduje, aby ho přejelo auto. Pak přičapl k Arthurovi.
   "Musíme si promluvit," řekl naléhavě.
   "Bezva," řekl Arthur. "Tak mluv."
   "A něčeho se napít," naléhal stále víc Ford. "Je to strašně důležitý, promluvit si a napít se. Teď hned. Zajdeme do hospody ve vesnici."
   Znovu se nervózně zadíval do nebe, jako by něco očekával.
   "Hele, copak to nechápeš?" teď už ječel Arthur. "Tenhle chlap mi chce zbourat barák!" ukázal na Prossera.
   Ford se na něj zmateně zadíval.
   "Ale to přece může klidně udělat, i když tu nebudeš, ne?"
   "Ale to já právě nechci, aby to udělal!"
   "Aha."
   "Co je to s tebou, Forde?"
   "Nic. Nic se mnou není. Poslouchej mě - musím ti říct tu nejdůležitější věc, kterou si kdy slyšel. Musím ti to říct hned a musím ti to říct ve výčepu U podkoního."
   "Ale proč?"
   "Budeš potřebovat hodně silný drink."
   Arthur pod Fordovým upřeným pohledem překvapeně zjišťoval, že mu slábne vůle. Netušil ovšem, že je to díky staré pijácké hře, kterou se Ford naučil v hyperprostorových přístavech v oblastech těžby mandranitu ve sluneční soustavě Orion Beta.
   Ta hra není nepodobná pozemské hře zvané indiánský zápas. Hraje se takhle:
   Protivníci sedí naproti sobě u stolu a každý má před sebou sklenici.
   Mezi nimi stojí láhev Janxova likéru (který byl mimochodem zvěčněn už ve starodávném orionském hornickém popěvku "Už mi nenalívejte tu starou Janxovku/ ne, už mi nenalívejte tu starou Janxovku/ Vždyť se mi hlava rozskočí/ jazyk se do lhaní pustí/ oči z hlavy vyskočí/ a duše tělo opustí/ tak dejte sem ještě panáka starý Janxovky").
   Oba hráči se pak soustředí na láhev a pokoušejí se ji svou vůlí naklonit a nalít likér do protivníkovy skleničky, a ten ho pak musí vypít.
   Načež se láhev znovu naplní a hraje se další kolo. A tak dále.
   Jak jednou začnete prohrávat, je pravděpodobné, že budete prohrávat pořád, protože Janxův likér, kromě jiných účinků, snižuje telepsychické schopnosti.
   Když je zkonzumováno předem určené množství, ten, kdo nakonec prohrál, musí dát fant, kterýžto úkon je zpravidla povahy obscénně biologické.
   Ford obvykle hrál tak, aby prohrál.
   Jak tak na něj Ford zíral, začínal si Arthur myslet, že by vlastně nakonec k Podkonímu docela jít chtěl.
   "Ale co bude s mým domem?" zakňoural ukřivděně.
   Ford pohlédl směrem k Prosserovi a náhle dostal zlomyslný nápad.
   "Tak on ti chce zbořit dům?"
   "Ano, chce tady postavit..."
   "Ale nemůže, protože mu ležíš před buldozerem?"
   "Ano a..."
   "Určitě to nějak vyřešíme," ujistil ho Ford. "Promiňte, že ruším," zavolal.
   Pan Prosser (který se právě hádal s mluvčím řidičů buldozerů, jestli Arthur Dent představuje riziko pro jejich duševní zdraví nebo ne, a v případě, že ano, jak vysoký příplatek by měli dostat) zapátral kolem sebe. Překvapilo ho a mírně znepokojilo, když zjistil, že Arthur má společníka.
   "Ano? Copak?" volal v odpověď. "Už pan Dent přišel k rozumu?"
   "Mohli bychom pro danou chvíli předpokládat, že nepřišel?" volal zase Ford.
   "Ach jo," povzdychl si Prosser.
   "A mohli bychom dále předpokládat, že tady hodlá zůstat celý den?"
   "Tak?"
   "Takže vaši lidé tu budou celý den postávat a nedělat nic?"
   "Může být, může být..."
   "No, a když už jste se s tím jednou smířil, tak vlastně pana Denta nepotřebujete, aby tady celou tu dobu ležel, ne?"
   "Cože?"
   "Vy ho tu vlastně nepotřebujete," vysvětloval trpělivě Ford.
   Pan Prosser usilovně přemýšlel.
   "No vlastně ne, v podstatě ne..., nedá se říct, že bychom ho potřebovali...," soukal ze sebe utrápeně. Připadalo mu, že jeden z nich plácá nesmysly.
   "Takže kdybyste byl tedy ochoten přistoupit na to, že tady v podstatě je, mohl bych si s ním odskočit na půl hodinky do hospody. Co vy na to?"
   Pan Prosser si pomyslel, že to zní jako pěkná magořina.
   "Zní to docela rozumně...," řekl konejšivě a sám se divil, koho se to vlastně snaží konejšit.
   "A kdybyste si pak taky chtěl na jedno skočit, tak to vždycky můžeme na chvíli vzít zase my za vás," nabízel velkoryse Ford.
   "Děkuju mnohokrát..." Prosser už vůbec nevěděl, jak odehrát tenhle míček. "Děkuju..., ano, to jste moc hodný..." Zamračil se, usmál se, pak se pokusil udělat obojí najednou, což se mu nepodařilo, popadl svůj chlupatý klobouk, a zuřivě ho protočil na šešulce. Nedokázal z toho všeho udělat jiný závěr, než že právě zvítězil.
   "Takže kdybyste laskavě šel sem a tady si lehl...," pokračoval Ford Prefect.
   "Cože?" užasl Prosser.
   "Ach tak, promiňte, asi jsem to neřekl dost jasně. Někdo musí ležet tady před těmi buldozery, že? Jinak by jim nic nebránilo, aby převálcovali dům pana Denta, že ano?"
   "Cože?" opakoval Prosser mechanicky.
   "Je to úplně jednoduché," vysvětloval Ford. "Můj klient, pan Dent, říká, že se tu přestane válet v blátě výhradně pod podmínkou, že ho vystřídáte."
   "O čem se to bavíte?" ozval se Arthur, ale Ford ho zlehka šťouchl nohou, aby byl zticha.
   Pan Prosser si musel novou myšlenku nahlas přeslabikovat.
   "Vy zkrátka chcete, abych šel a lehl si..."
   "Ano."
   "Před ten buldozer?"
   "Ano."
   "Místo pana Denta."v    "Ano."
   "Do toho bláta."
   "Do toho, jak říkáte bláta."
   Když si pan Prosser uvědomil, že je to ve skutečnosti zase on, kdo nakonec prohrál, bylo to, jako by z něj spadla jakási tíže. Tohle se víc podobalo světu, který znal. Povzdychl si.
   "A vy za to vezmete pana Denta s sebou do hospody?"
   "Správně," souhlasil Ford. "Přesně tak."
   Pan Prosser udělal několik nervózních kroků vpřed.
   "Můžete mi to slíbit?"
   "Spolehněte se," ujistil ho Ford a dodal k Arthurovi: "Tak dělej, vstávej, ať si tam může lehnout."
   Arthur se zvedl. Připadal si jako ve snu.
   Ford posunkem naznačil Prosserovi, aby zaujal Arthurovo místo. Nebožák smutně a neohrabaně usedl do bláta. Zdálo se mu, že celý jeho život je jakýsi sen, a občas si kladl otázku, čí sen to je a jestli se těm, kdo ho sní, líbí. Bláto mu obalilo zadek a ruce a vniklo mu do bot.
   Ford na něj přísně pohlédl.
   "A ne abyste tady zatím panu Dentovi zbourali dům, když bude pryč, to by byla pěkná sprosťárna, jasný?"
   "Pomyšlení na něco takového ještě ani nezačalo uvažovat o pouhé možnosti vstoupit mi na mysl," zabrblal Prosser a uvelebil se v blátě.
   Než ulehl a zavřel oči, zahlédl ještě, jak se k němu blíží zástupce odborového svazu řidičů buldozerů. Snažil si srovnat v hlavě argumenty, aby mohl dokázat, že teď sám nepředstavuje riziko pro duševní zdraví. Nebyl si tím ovšem ani zdaleka jistý - jeho mysl zaplňovaly řev, koně, kouř a pach krve. Stávalo se mu to vždycky, když si připadal uboze nebo ušlápnutě, ale nikdy si to nedokázal vysvětlit. V kterési z vyšších dimenzí, o nichž nic nevíme, mocný Chán vztekle zařval. Pan Prosser se však jen zachvěl a tiše zakňučel. Pod víčky pichlavě cítil kapičky vody. Byrokratické zmatky, rozzlobení muži ležící v blátě, záhadní cizinci působící mu nepochopitelné ponížení a v jeho hlavě armáda neznámých jezdců, kteří se mu vysmívají - to je tedy den!
Den to tedy byl. Ford Prefect věděl, že otázka, jestli Arthurův dům zboří nebo ne, nestojí ani za pár ledvin z divokého psa dinga.    Jen Arthurovi to pořád nešlo z hlavy.
   "Dá se mu vůbec věřit?" staral se.
   "Já osobně bych mu důvěřoval až do konce světa," uklidňoval ho Ford.
   "To znamená jak asi dlouho?"
   "Asi tak dvanáct minut. Tak pojď honem, potřebuju se napít."

pokračování