To jsem byl ještě kluk, když se stala událost, která zcela změnila můj život. Žil jsem tehdy v jednom malým městečku, v Los Bananos, asi ho neznáte, leží kus pod New Renem. No, žil…spíš jsem jen přežíval. Vybírání odpadků, noční loupeže ve spižírnách šťastnějších spoluobčanů, přespávání v hromádkách něčeho divného, měkkého a hlavně teplého, to byl celej můj život. Matku ani otce jsem neznal, mou rodinou byli všichni a nikdo, mým domovem celý svět. Věděl jsem, že když mi bude nejhůř, můžu zaklepat na kterékoliv dveře ve městě a nikdo mě neodmítne, ale lidé si nikdy neváží člověka žijícího na úkor jiných. Takže jsem radši živořil na pokraji smrti hladem, ale mé svědomí bylo čisté. Můj život zásadně změnil jeden jediný člověk, a dodnes lituji, že o něm nevím více. Přišel do našeho městečka někdy zjara. Nikdo ho neznal, byl oblíknutý do nejrůznějších brnění a tak, ale mě připadal jako Někdo. První cizinec, který nebyl rolník. Dlouhá puška na zádech, kolty nízko u pasu a nůž se začerněnou čepelí jasně ukazovaly, že tento muž spoléhá jen sám na sebe. Pod tím vším prosvítal špinavý oblek, modrá kombinéza se žlutým číslem na zádech. Nikomu neřekl své jméno, ani mě ne, a proto o něm všichni mluvili jako o Třináctce, podle toho čísla.

Seznámil jsem se s ním hned ten večer, co přišel do města. Šmejdil jsem kolem hospody a zkoušel obírat ožraly, když se zevnitř pajzlu ozval jakýsi rachot a křik. Nakoukl jsem škvírou mezi prkny a viděl, jak se Třináctka pere s bandou opilých honáků z nedalekého ranče. Starý ranč ležící na východ od města, kdysi patřil poklidné rodince, která na něm farmařila už od nepaměti, rozhodně už před válkou. Avšak asi před třemi lety se sem přihrnul jakýsi chlápek z New Rena, farmáře popravil a jeho statek si přivlastnil. Jmenoval se Wright a asi patřil k rodině Wrightů, která terorizovala New Reno. Tento chlap si sebou přivedl bandu zabijáků, která se jen velmi těžko zvykala na úlohu pasáků brahmín. Pravidelně, vždy po výplatě se rozjeli do města a pak tady šlo o krk. Hlavně nesnášeli cizince a na tento paradox již doplatilo mnoho potulných obchodníků. Ještě se nenašel nikdo, kdo by se jim odvážil postavit. Poslední šerif, kterého jsme měli, se na ně jen podíval a narychlo odešel do Modocu. A nikdo se neodvážil převzít jeho práci, protože pan Wright jasně prohlásil, že tady žádného šerifa nechce. Nyní jsem ale na vlastní oči viděl, jak se tulák, místo aby utekl a někde se schoval, odvážně pustil do boje s přesilou. A že mu to šlo! Rána stíhala ránu, muž v kombinéze přímo tančil mezi těžkopádnými kovboji a brzo jich několik leželo na zemi a úpělo jako banda kojotů. Ale kovbojů bylo plno, a Třináctka sám. Když jsem se rozhlédl kolem, s překvapením jsem uviděl, že kolem hospody je snad celé městečko a skrze škvíry sleduje bitku. Mezi měšťany byli i silní farmáři, zvyklí na práci s těžkým pluhem, nadělaní chlapi, ale nikdo z nich nepřispěchal Třináctce na pomoc. Zanedlouho bylo jasné, kdo bude vítěz. Jeden z honáků prašti hrdinu židlí po hlavě a další dva ho chytli, párkrát praštili do břicha a pak vyhodili skrz dveře. V tom okamžiku byl plac před pajzlem prázdný, jen dobitý, ale nevzdávající se hrdina tam ležel a po obličeji mu tekla krev. Z hospody jsem slyšel výkřiky. Kovbojové se sbírali ze země s jasným úmyslem dokončit, co začali a svého protivníka zabít. Nevím, co mě to tenkrát popadlo, že jsem neutekl s ostatníma, ale místo toho chytl Třináctku za nohy a odvlekl ho o kus dál. Byl těžký, musel jsem ho položit a chvíli si oddechnout, ale pak jsem ho zase chytl a odtáhl. Než se opilí vrahouni vypotáceli z baru, byli jsme za rohem. Odtáhl jsem hrdinu do celkem zachovalého domku na konci města, ve kterém jsem teď příležitostně pobýval. Dělil jsem se o něj se psí smečkou, já byl v prvním patře a oni okupovali přízemí. Ve sklepě bylo plno krys a ani já, ani psi se tam nikdy neodvážili. Žili jsme tak trochu v symbióze, když jeden pes něco ulovil, ostatní se o to podělili, a já jsem zase mohl opravovat jejich kožichy, když se jim na nočních toulkách něco stalo. Sem jsem tedy odtáhl Třináctku (byl dost těžký), a když jsem se přesvědčil, že po nás nikdo nejde, usnul jsem.

Když jsem se na druhý den probudil, Třináctka se právě pokoušel vstát. Většinu ran si již ošetřil, ale jeho pohmožděný obličej jasně ukazoval, že to s tím vstáváním nebude nijak slavné. Řekl jsem mu, aby si radši lehl, ale ona na to: „To bych pak byl závislý na tobě, a to nemůžu připustit.“
„Někdy musí být člověk závislý na svých přátelích.“
„Ty jsi tedy můj přítel?“
„Včera jsem vám zachránil život,“ prohlásil jsem sebevědomě, a byla to koneckonců pravda, protože kdybych ho neodtáhl, tak ho kovbojové zabijí.
„Hm, a kolik mě to přátelství bude stát?“ Ukázal jsem na místnost, ve které jsme byli. Přes roztříštěná okna foukal chladný ranní vítr, v rozích byl nános omítky, střecha by se dala nazvat spíše Velká Díra. V jednom koutě byla hromada čehosi, na čem jsem spal, a vedle neskládané nějaké věci: skříňka s ukradeným chlebem, nůž, pár cárů látky a tak.
„Já nic nechci, všechno přece mám.“
Po těch slovech se Třináctka zasmál. Byl to takový drsný smích, ani ne radostný, ani ulehčující, takový divný. Nyní už vím, co znamenal, protože se tak směju taky.
„Takže ty jsi takový malý zachránce, nezištně pomáháš cizincům, co?“
„Jasně. Umím i střílet!“ No, to bylo spíš vychloubání než fakt.
„Aháá. A co míníš udělat teď, velký hrdino?“
„Půjdu do města, poptám se na kovboje a zkusím sehnat něco k jídlu. Ne každý má rád Wrighta, a určitě se najdou lidi, kteří Vám pomůžou.“ Chvíli přemýšlel.
„No dobře. Já se zatím pokusím dát dohromady.“

Vrátil jsem se asi za dvě hodiny. Když jsou šel po schodech, uslyšel jsem: „Stůj, kdo tam?!“ Poznal jsem Třináctku a tak jsem řekl: „Já.“
„To by mohl říct každý! Znáš heslo?“
„Jasně.“
„Hlavně ho nikomu neříkej, ono je totiž hrozně sprosté.“ Na to vykoukla zpoza jakési skříně hlava s puška.
„Tak co neseš za zprávy?“ zeptal se mě, když jsme se dělili o geckoní kýtu a obilné placky, které jsem vyškemral ve městě.
„Je to zlé. Ráno našli v hospodě tři kovboje mrtvé. Říkají, že jste je zabil.“
„To je nesmysl, dával jsem si pozor, abych nikoho nezabil. Spíš se upili k smrti.“
„Já si to taky myslím, ale oni…“
„Kdo ,oni´?“
„Wrightovi kovbojové. Tvrdí, že za ty mrtvé jim zaplatíte.“
„Ohó, já mám kulek dost pro každého! Jen ať přijdou!“

A přišli. Sám pan Wright jel v jakémsi povozu taženém brahmíny, a s ním i mnoho jeho mužů. Třináctka se již vyléčil za svých zranění, a tak šel na náměstí Wrighta přivítat. Já jsem šel kousek za ním a v ruce jsem třímal pistoli, kterou mi Třináctka věnoval. On šel neohroženě a vzpřímeně až doprostřed náměstí, přímo před hlavně samopalů. O něčem s Wrightem mluvil, pak se otočil a vracel se, zatímco velký šéf práskl do brahmín. Dodnes si vyčítám, že jsem se schovával za rohem a tudíž neslyšel, o čem spolu mluvili. Když jsme se vrátili do domku, hned jsem se ptal: „Tak co?“
„Vyzval mě na souboj. Zítra na náměstí.“
„Přece tam nepůjdeš. Vždyť je to hnusný hajzl, s ním nemůžeš dělat smlouvy!“
„Pamatuješ si na všechny ty příběhy, které jsem ti vyprávěl?“
„No…jo, ale…“
„Je v nich jedno ponaučení: Člověk je vždy zodpovědný za své činy. Já tam musím.“
„Ale vždyť tě zabije!“
„I kdyby mě zabil, bylo by to lepší, než kdybych nešel.“
„To nechápu.“
„Kdybych nešel, zbavil bych se zodpovědnosti za svůj život. Už bych nebyl svobodný, ale vždy bych jen utíkal. A to je pro mne horší než smrt.“ Ta slova si pamatuju dodnes velmi přesně, dokonce i tón, jakým je vyslovil. „Ostatně není jisté, že mě zabije. Třeba to bude naopak,“ dodal vesele.
„Já tě tam nepustím! Půjdu s tebou. Kdy má být ten souboj?“ Zaváhal, ale já si toho nevšiml. Já hlupák!
„Zítra ráno v…sedm.“
„Dobře. Budu ti krýt záda,“ řekl jsem odhodlaně a vytáhl darovanou zbraň.

Na druhý den mě probudily výstřely. Vyplašeně jsem vstal. Třináctku jsem nikde neviděl, zato od náměstí se ozývala kanonáda, přestože bylo teprve asi šest hodin. Popadl jsem svůj revolver a vyběhl. Když jsem dorazil na náměstí, bylo již po všem. V dáli jela bryčka pana Wrighta a na zemi ležel Hrdina. Jeho žluto-modrý oblek morbidně zdobily červené karafiáty krve. Byl děravý jako cedník, bylo vidět, že do něj pálili ze všech stran, zezadu i z vrchu ze střechy. Nebyl to férový souboj, to tedy vůbec ne! Pochopil jsem, že mi včera Třináctka lhal, když mluvil o době konání souboje. Klekl jsem si k němu. Na chvíli otevřel oči a podle úsměvu, který mu zvlnil rty jsem viděl, že mě poznává.
„Proč?“
„Kvůli mně ses dostal do nebezpečí. Měl jsem odpovědnost i za tvůj život. Kdybys šel se mnou, zabili by i tebe, a to by bylo špatné.“
„Proto jsi mi lhal?“
„Proto…umírám, už tomu nelze zabránit, ale budiž mi útěchou, že jsem za svůj život jednal vždy čestně a …správně…slyšíš…nikdy nežij špatný život…buď správný…nikdy…“
„Jak poznám, co je správné?!“
„To…musíš…cítit…Jako tenkrát…před tou hos…podou…“ Z úst se mu vyvalila krev
„Ale…ne, nesmíš umřít!“
„Byl…to…dobrý život…Kéž bys…žil…stejně dobrý…“ Zemřel. Neviděl jsem skrze slzy, když jsem jeho tělo táhl, tak jako předtím, ale tentokrát na hřbitov. Tam jsem potom jeho tělo pochoval a na kámen, který sloužil jako náhrobní, pak vytesal jedinou věc, kterou jsem o něm věděl: číslo třináct.

Dlouho jsem plakal nad jeho smrtí – on, čestný, přímý muž byl zabit podlou zradou! Už jsem slyšel o střelcích, které Wright poslal na střechy budov už ve dvě ráno. Taková zrada! Mí psi sdíleli můj smutek, myslím že chápali, o co jde. Hodně jsem nad Třináctkou přemýšlel a pak, když jsem plakal, již to nebyly slzy smutku, nýbrž ohnivé, pálící slzy hněvu. Jako bych ani nevěděl, co dělám, když jsem bral do rukou Třináctkovu útočnou pušku Kalašnikov a zkusmo z ní vystřelil. Ale když jsem o dva týdny později poprvé zabil, věděl jsem to stoprocentně. Mstil jsem svého velkého přítele. Bylo pro mne fyzicky náročné, běhat po pustině a vláčet sebou zbraň a střelivo, ale vztek mi propůjčoval křídla pomsty. Třináctkův oblek jsem vyspravil, jak jen jsem uměl, a pak jej oblékl na sebe. Byl trochu velký, ale celkem padl. Lákal jsem Třináctkovy vrahy do pastí, a než jsem je zabil, vždy jsem se jim ukázal. Pohled na kombinézu zabitého je doslova paralyzoval. Nad ránem jsem se vracíval domů notně unaven, ale již příštího večera jsem vyrazil se mstít. Wright pak nacházel své mrtvé muže s číslem 13 vyřezaným do zad.

A pak jsem svou pomstu dokonal. Stál jsem nad chladnoucím tělem pana Wrighta a z hlavně mé pistole, z té, kterou mi Třináctka daroval, stoupal kouř. Pomsta byla vykonána. Ti, kdož podle zabili Jeho, již nemohli škodit dalším. Ztratil jsem smysl života. Přemýšlel jsem nad uplynulým půl rokem, i nad celým svým životem. A pak jsem pochopil, co mi chtěl Třináctka říct. Náhle jsem to věděl, pochopil jsem, že jsem to věděl vždycky, že jsem to jen skrýval sám před sebou. Viděl jsem svou budoucnost. Vytáhl jsem nůž a ze střenky darované pistole seškrábal své jméno; místo něj jsem napsal jen dva znaky. Pistole vklouzla zpět do pouzdra a čerstvé vrypy svítily do světla probouzejícího se dne. Už nemám jméno. Odteď jsem hrdina, chránící slabé, trestající nesprávnost, člověk, který jde za svým cílem, ale nikoliv přes mrtvoly. Člověk, jeden z mála člověků mezi lidmi, člověk, který ctí své ideály a cení si jich víc než svého života. Nyní jsem Třináctka, dokud mě nezabijou nebo dokud se nenajde někdo lepší.