Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
"Není? Blbost! Prohledali ste všechno?" "Jo Beckette, celej barák je prázdnej." "Kecy! Je tady, já to vim, vy tupci to víte i tahle kočička to určitě ví, že?" Hlavní svého Mauseru přejel Sandy od pasu až ke krku, přičemž chladný kov důkladně kopíroval její dokonalé křivky. Chtělo se mi z toho zvracet. Asi nejen z toho, bylo by toho víc, ale tohle mě žralo ze všeho nejvíc. Z jeho výrazu bylo vidět jak si tu chvíli užívá. Ten způsob jak na ní kouká, jak se jí dotýká… Těšil se. A moc. Dneska byl jeho den... Tak dlouho na tuhle chvíli čekal, tak dlouho se těšil, tak dlouho doufal, že se jednou pomstí. Nezapomněl. Bohužel. Ani já ne. Myšlenka na tenhle okamžik mě pronásleduje už léta, i když s postupem času jsem sám sobě nalhával, že už k ničemu nedojde. Tolik se toho za tu dobu změnilo, jen nenávist zůstala. Když jsme se setkali naposledy, byli jsme na tom stejně. Špína společnosti by nás možná někdo nazval. Od té doby jsem se já změnil a dokázal spoustu věcí. Snažil jsem se za sebou všechno patřičně zamést a začít znovu, jinde, jinak. Ale on zůstal. Zůstal psancem, zůstal lovcem, zůstal tou špínou a trýznitelem bezbranných. Jeho život za nic nestál. Kdoví čemu vděčí za to, že přežil nebo že neskončil zase na drogách jako většina. Nevím, ale z části to byla asi ona touha po pomstě, po mém ponížení, po mojí krvi, co ho donutila odrazit se ode dna, nechat chlast a drogy a hledat mě. Hledání mu trvalo dlouho, nevzdal se a nakonec se dočkal. Vytrvalost se mu tedy upřít nedala. Jo, dneska je jeho den a on si ho hodlá užít. Nic jiného si nepřál víc… Kdyby tak věděl, že právě tenhle den měl být můj. Kněz v kostele už se asi nedočká, nikdo nevyzvedne šaty od krejčího, nikdo nezaplatí za všechnu tu výzdobu, všichni naši noví přátelé budou čekat na oslavě, která se nebude konat. Ano, dnes jsme se měli konečně se Sandy brát. Moc jsem si to přál a moc jsem se těšil, miloval jsem jí a ona mě. Jak jim to spolu sluší, jak se k sobě hodí… Prostě dokonalý pár, říkali o nás a já věděl že mají pravdu. A pak se se svou bandou objeví on, ve vteřině pošlape všechny moje sny a všechno rázem převrátí. Moje sny za jeho. Štěstí za pomstu. Lásku za krev a smrt… A jak že se to celé stalo? Ráno to byl ještě nádherný den se vším všudy. Probuzení vedle své krásné snoubenky, modrá obloha bez mráčku a lehký vánek zmírňující sluneční žár. Sandy se už od rána usmívala, nervózně pobíhala po domě v lehké noční košilce, básnila o našem velkém dni a těšila se až si konečně obleče svoje sněhobílé dlouhé šaty. Já seděl v křesle s novinami v ruce a sledoval ji. Průsvitná košilka proti světlu dávala vyniknout všem jejím křivkám a sluneční paprsky se proplétaly mezi jejími dlouhými černými vlasy, jež se snažila po ránu rozčesat. Když si všimla jak se na ní dívám, věnovala mi nádherný úsměv, na chvíli se zastavila a svým pohledem jako by říkala miláčku, patřím jen tobě… Jeden z nejhezčích pohledů na světě… Romantickou atmosféru narušil až zvonek. Z jednoho z mých obchodů přinesli včerejší tržbu. Slušné peníze, včera se dařilo. Převzal jsem hotovost a šel jí uschovat. Když má člověk tolik peněz jako teď já, je logické že se pojistí proti všem těm zločincům, kterým je dneska vlastně každý druhý cizinec ve městě. A tak i já měl v přízemí svou tajnou místnost s dokonale maskovaným vchodem, o které jsem věděl jen já a samozřejmě má láska Sandy. Nic jsem před ní neskrýval. Právě v době, kdy jsem ukládal peníze, zazvonil zvonek znovu. "Dojdu tam miláčku," bylo to poslední, co dokreslovalo poklidné a idylické ráno. Pak už jsem slyšel jen její křik, prásknutí dveří a hlasy dalších mužů. V jednom z nich jsem bezpečně poznal dávného nepřítele. Beckett! Bože, jak mě jen našel? Honilo se mi hlavou. Nevím zda šokován, nebo naopak z rozvážnosti, ale prozatím jsem zůstal schovaný ve své skrýši. Malým průzorem jsem sledoval dění za stěnou a při pohledu na Becketta mě zcela ovládl strach a zároveň nenávist… "No ták… Promluv kočičko… Kde máš toho svýho ochránce?" Ze Sandiny tváře se najednou vytratila všechna radost. Ustoupila nekonečné nenávisti, se kterou se teď dívala Beckettovi přímo do očí. Příběh o nás dvou znala a věděla co je Beckett zač. A stejně jako já doufala že ho nikdy nepozná osobně. Bohužel, sny se jen těžko vyplní tak jak si je ve šťastné chvíli naplánujeme… "Rád bych tady s tebou strávil celej den," pokračoval Beckett ve své řeči a přitom se stále intenzivněji Sandy dotýkal, "ale zrovna teď mám na práci něco ještě daleko důležitějšího. Tak kde máš sakra toho tvýho hrdinu? Jak to, že tě ještě nepřišel zachránit?" Chraplavě se zasmál. "Tak vidíš. Nepříde… Vždycky to byl podělanej srab…" Svým dvěma kumpánům dal znamení, aby ještě jednou prohledali celý dům a znovu se vrátil k Sandy. "Neboj… Oni ho najdou a pak budeme mít spoustu času užít si to ostatní." Měl pravdu. Nikdy jsem nebyl moc hrdinský typ. Snad proto jsem po našem dávném incidentu nechal potulného života, seknul s prací u karavan a vsadil na relativní jistotu. A teď? On je zase tu, má mou snoubenku a já se tu schovávám. Bojím se. Bojím se o sebe a bojím se o ní. Nemůžu přemýšlet moc dlouho. Musím se konečně rozhodnout. Riskovat všechno a pokusit se zachránit jí, nebo tady potichu zůstat a zachránit aspoň sebe? Sebe, sebe! Nechceš přece umřít… Zachraň sebe! Zůstaň! Však oni odejdou, snažil jsem se sám přesvědčit… To však razantně odmítal druhý podvědomý hlas. Zůstaneš a co pak? Odvlečou jí nebo jí zabijí, ty budeš sice žít dál, ale vždycky už jen ve strachu, kdy si pro tebe znovu přijdou. A hlavně - žít bez Sandy! To nebude život jaký jsi chtěl… Beckettovi kumpáni zatím odešli do patra a on zůstal se Sandy sám. Dlouze se zadíval na mou milovanou a pak odložil Mausera vedle na stůl. Cítil se neohrožený. Jeho silná paže znemožňovala Sandy jakýkoli odpor. Se slzami v očích a srdcem tlukoucím tak, že jsem si myslel, že ho Beckett každou chvíli uslyší, jsem celou tu scénu ze svého úkrytu sledoval. Beckett byl ale příliš zaměstnán Sandy, než aby si všiml čehokoli jiného. Jeho ruka přejížděla po jejím rameni a pomalu stále více odhrnovala ten malý kousek oblečení co měla ještě na sobě. Sandy jako by jen čekala co se bude dít. Neprozradila mě. Tak mě milovala, že radši nechala toho hnusáka na sebe sahat. Pak v jednu chvíli sklonila hlavu a svýma nádhernýma očima plnýma slz a smutku se podívala mým směrem. Nezapomenutelné. Nejsilnější zážitek v mém životě… Nemůžu. Nemůžu to nechat skončit takhle. Byl jsem rozhodnut… Ze skříňky vedle dveří jsem vyndal svůj starý Colt. Ten co Sandy chtěla abych se ho nadobro zbavil. Neměla zbraně ráda, nesnášela násilí. Promiň miláčku, ale jsem teď moc rád, že jsem tě v tomhle nikdy neposlechl. Je pořád nabitý. Šest malých nadějí na budoucí šťastný život s mou láskou přesně podle našich snů… Pak před mýma očima proběhla zpomalená scéna. Vyrážím dveře a slyším sám sebe jak křičím na Sandy aby utíkala. Beckett jí pouští a sahá po pistoli, jenže to už ho brzdí moje první kulka v jeho rameni a bolestí se mu kroutí obličej. Sandy vybíhá z domu, neohlíží se a nezastavuje. Můj ukazováček znovu a znovu mačká spoušť. Druhá, třetí a čtvrtá kulka posílá Becketta nadobro k zemi a podlaha se barví do ruda. Uspokojující pohled. Konec strachu, konec utíkání, konec nenávisti. Už není já a on. Už je jen já, Sandy a naše společná krásná budoucnost. Přesně jak jsme si to vysnili... Po schodech jsou slyšet rychlé kroky. Beckettovi kumpáni! Prvního ještě dostaly moje zbylé dvě kulky, ale co teď? Rychle ke dveřím a pryč! …Bohužel…, podstata snů je v tom, že většinou zůstávají jen nesplněnou představou o lepším světě. Nevím proč jsem se o tom měl přesvědčit zrovna já, a už se to nedozvím. S kulkou v zádech, která rozžhavila hlaveň posledního přeživšího nepřítele, dopadám na podlahu. Snad ironií osudu jen tak daleko, abych se mohl ještě naposledy podívat do již mrtvých očí Samuela Becketta, mého největšího nepřítele a následně se pak aspoň pohledem ze dveří naposledy setkat se svou největší láskou, která se mi pomalu navždy ztrácela z dohledu… © Harley 2004
|
