Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Těla malá,
za to hbitá, malý národ, ale je tam. Byl večer. Nad městečkem se snášel klid. Obyvatelé se pomalu ukládali ke spánku. Všechno se zdálo v pořádku, všude ticho, všude klid. Pak se to stalo. Nejdřív začali výt psi, kteří nebezpečí cítí dříve než lidé. Probuzení lidé se ospalí vypotáceli ze svých obydlí. Rozhlíželi se do tmy, ale nic ani nikoho neviděli. Psi začali štěkat a kňučet. Pak to všichni uviděli, a nemohli uvěřit. Ti, co to stihli, tak zalezli rychle zpět do svých domků, někteří ale tolik štěstí neměli. To, co útočilo zabilo asi deset lidí a pak rychle zmizelo, skoro jako by se vypařilo. Podobná přepadení se konala každé dva týdny, jen s tou výjimkou, že se vesničané snažily zabezpečit vesnic, před útoky těch neznámých. Bylo to zajímavé, ale nikdo ty útočníky pořádně neviděl. Protože útočili zásadně za tmy. Vesnice byla obehnána zdí postavenou z různého harampádí a byli postaveny hlídky, které měli vesnici varovat před útokem. Ale šanci měli jen se psy. Duše černá,
jako uhlí, kdo je potká, toho zahubí Jednou do tohoto městečka zavítal i jeden dobrodruh. Jmenoval se Duck Hunt. Ptal se starosty jestli nemá nějakou práci a ten mu řekl o jejich velkém problému. "Poslouchej, je to každý týden stejné. Vždycky útočí za tmy a my vůbec nevíme jak vypadají, tak se umí plížit a být rychlý, jen psi je dokážou vycítit dopředu." vysvětloval mi starosta. "Takže vy vůbec nevíte jak vypadají? Ani nějaké znaky? velikost?" ptal jsem se. "No, všechno co vím je, že jsou dost malí a strážci vždycky mluvili jen o tom, že viděli něco jako modrá těla a prý jakoby měli na hlavě nějakou čepici nebo co, ale tomu moc nevěřím, byli určitě podělaný strachy, tak se jim něco zdálo." informoval mě starosta. "Aha, no a jak jsem to říkal, že se vždycky vypaří?" vyptával jsem se, doufajíc, že z něj vytáhnu ještě nějakou kloudnou informaci. "No, vždycky prý mizí směrem na východ od vesnice, víc nevím, jsou hrozně rychlý. Měl by si se jít zeptat taky hlídkařů, ti budou vědět víc. Ti útočníci většinou dostanou tak jednoho, dva chlapy, prostě je unesou, nikdo neví kam." "Dobře pokusím se vám pomoct." slíbil jsem mu. "Dobře, doufám, že nám pomůžeš, je to opravdu hrozné. Tak zatím sbohem." rozloučil se se mnou starosta. Malý národ,
zato silný, nikdy marod, pořád sílí Šel jsem tedy k hlavní bráně, abych se dozvěděl víc. Byli tam čtyři hlídači, každý měl něco jako podomácky vyrobenou palici. Došel jsem až k nim a začal se ptát. "Starosta říkal, že tu máte nějaké problémy s neznámými útočníky, mohli byste mi k tomu něco říct prosím?" zeptal jsem se. "No jasně, tady Tom by ti něco mohl říct, jenže…hmm… nevím jestli je ve stavu, ve kterém by mohl vyprávět. Od toho večera, kdy byl na stráži a oni přišli, tak je nějaký divný." vysvětlil mi jeden z nich. "Aha, a který je Tom?" vyzvídal jsem. Strážný jen ukázal na muže sedícího stranou od ostatních. Vypadal velice zvláštně. Po bradě mu tekla slina a něco si mumlal. Když jsem k němu přisedl, tak sebou hrozně trhl. A když jsem se ho zeptal na ty útočníky, tak odpovídal tyk velice zvláštně. "Viděl jsem je. Já je viděl, běžel jsem zkus za nimi a jednoho střelil." "Vážně? Starosta říkal, že jsou velice rychlý, jak jste ho mohl dohnat? "Byla to náhoda, jen já se odvážil se za nimi pustit, jen jsem střelil před sebe a uslyšel skřek. Pak jsem doběhl k tomu tělu a viděl jsem…" hlas se mu zlomil. "Co, co jste viděl?" naléhal jsem na něj. "Já, z počátku jsem si myslel, že je to dítě, ale bylo to celé modré a jen na hlavě to bylo bíle. Bylo to hrozné. Když jsem se vrátil celý roztřesený zpátky, tak mi nikdo nevěřil. Prý, že to není možné, prý že by děti nedokázali být tak rychlé. Ale oni to nebyli děti. Já…já vážně vůbec nevím…nevím co to bylo zač, ale přál bych si, abych to nikdy netrefil. Prosil jsem starostu, abych mohl ze stráže odejít, ale říkal, že kvůli nějaké vylhané historce nebude…nebude…" muž už mi očividně víc říct nechtěl a zabořil hlavu do dlaní. Nechal jsem ho s jeho trápením. Tohle vyprávění mi aspoň přineslo trochu víc, než starostovy neurčité informace. Ale mám věřit tomuhle člověku? Co když prostě tam v poušti usnul a jenom se mu to zdálo, a pak přiběhl vyděšený a vůbec se to nestalo? No, vypadá to, že budu muset počkat do konce týdne, abych se přesvědčil sám. Spal jsem v městečku třetí noc, když jsem zaslechl psí štěkot. Rychle jsem vyrazil k bráně a po cestě si zapínal.vestu. Když jsem dorazil k bráně, tak jsem jen viděl mrtvého strážce a jednoho mrtvého psa. Zbytek stráží byl očividně v bezvědomí. Prohnal jsem se kolem nich a utíkal za útočníky. Tedy vlastně za psi, ty útočníky cítili. Běžel jsem za nimi asi pět minut. Pak jsem je ztratil z doslechu. Běžel jsem dál. Asi deset minut jsem se propadl do země. Bylo to tak náhlé, že jsem ani nestihl vykřiknout. Vlastně jsem ani nespadl, spíš sklouzl do nějaké nory. Přímo přede mnou byla temná chodba. Neměl jsem žádné světlo, ale nahoru bych se taky nevyškrábal. Šel jsem tedy vpřed. Musel jsem tápat ve tmě, ale netápal jsem dlouho. Za chvíli se mi v hlavě rozsvítilo, jak mě někdo šlehnul nějakým tupým předmětem po hlavě. Probudil jsem se. Hlava mě ještě bolela a nemohl jsem se pohnout. Zjistil jsem, že mě někdo svázal. Zkusil jsem se rozhlédnout a málem jsem omdlel. Ležel jsem v nějaké velké podzemní jeskyni, kde byla do kruhu položena těla. Všichni žili a všichni měli v očích výraz veliké hrůzy. Já jsem vůbec netušil, kdo nás někdo takhle pěkně srovnal do kruhu, a už vůbec ne proč. Záhy jsem se to dozvěděl. Malý národ,
pořád sílí jejich vůdce bude tu za chvíli Do prostoru k nám najednou přišla skupina těch nejdivnějších stvoření, jaké jsem kdy viděl. Vůbec sem si nedokázal představil, co jsou zač. Byli malí, celý modří, jen na nohách měli něco jako bílé botky a na hlavách bílé čepice. Přešli pomalu doprostřed sálu a rozestavili se též do kruhu. Čekal jsem se zadrženým dechem, co se bude dít. Jeden ten tvor se otočil směrem k nám a kupodivu promluvil obecnou řečí. "Teď jsem vám nucen oznámit, že budete součástí rituálu, při kterém, bohužel pro vás, všichni zahynete. Ale nebojte, zhynete pro dobrou věc. Po vaší smrti se totiž zrodí náš Vůdce. A konečně my, Šmoulové budeme mít našeho velitele a pod jeho vládou budeme vraždit a likvidovat všechny a všechno, na co narazíme. My, Šmoulové, kteří jsem se zrodily v důsledku zkřížení krys se švestkovou marmeládou.A dnes, konečně vyvoláme našeho Nejvyššího. Taťku Šmoulu!" řekl s dramatickým zakončením. "Sakra, co to má jako bejt, ti Šmoulové? A nějakej Taťka Šmoula?" říkal jsem si v duchu. Ale jak se odsud dostanu? přece nebudu čekat až mě zapíchnou. Musím něco udělat. Zatím se Šmoulové postavili ke každému zajatci jeden a pozvedli nože. A sakra, už asi ni neudělám. Zavřel jsem oči a čekal na smrt. A ta přišla. Nejdřív jsem cítil jak mi chladný nůž projíždí tělem a trhá vnitřnosti na kusy. Pak jen chlad. Kolem mne se rozprostřela temnota. Nic už jsem neviděl. Nic už jsem necítil. Byl konec. Anebo ne? Byl. Poté, co Šmoulové obětovali všechny zajatce, se to stalo. Uprostřed, přímo na kamenném podstavci, se matně objevila malá postava. Stávala se stále zřetelnější. Pak nabyla ostrých tvarů a…vykročila z podstavce. Všichni Šmoulové padli na kolena k uctění Vůdce. A pak to začalo. Šmoulové začali vraždit a likvidovat. Pálili jednu vísku za druhou, zabíjeli ty, které náhodou potkali v pustině. Rvali se jako beršekři. Nikdo netušil, kde se v nich ta touha vraždit bere. Nikdo neměl šanci přežít.
|
