JOHN WYNDHAM
DEN TRIFIDŮ
Nebyl opravdu důvod proč spěchat, jak podotkla Josella. Než bychom se dočkali v Shirningu konce léta, mohl jsem pro nás vyhledat na ostrově nový domov a odvézt tam postupně nejužitečnější zásoby a vybavení, které jsme nashromáždili. Nicméně hranice dřeva za domem vzala za své. Nepotřebovali jsme víc paliva než kolik bylo zapotřebí pro zásobení kuchyně na několik příštích týdnů, a tak jsem hned na druhý den ráno odjel spolu se Susan pro uhlí. Polopásák se pro tento úkol nehodil, a proto jsme si vzali náklaďák s náhonem na přední i zadní kola. Ačkoli nejbližší železniční uhelné depo bylo vzdáleno jen asi deset mil, ustavičné objížďky zaviněné neprůjezdností některých silnic a špatným stavem jiných protáhly naši cestu takřka na celý den. Nic horšího nás nepotkalo, ale přesto se už chýlilo k večeru, když jsme se vrátili. Jakmile jsme se vynořili z posledního zákrutu aleje, z jejíchž stran se na nás jako obvykle snesla sprška šlehanců neúmorných trifidů, vytřeštili jsme úžasem oči. Za našimi vraty, přímo uprostřed dvora, stálo zaparkováno zrůdně vyhlížející vozidlo. Nečekaný pohled nás tak ohromil, že jsme několik vteřin jen mlčky zírali. Pak si Susan natáhla kuklu a rukavice a vylezla z kabiny, aby otevřela vrata.
Když jsem zajel do dvora, šli jsem si tu potvoru prohlédnou zblízka. Karosérie spočívala na kovových pásech původu očividně vojenského. Celkově to připomínalo něco mezi hausbótem a amatérsky postaveným obytným přívěsem. Chvíli jsme vozidlo obhlíželi a pak jsme s tázavě zdviženým obočím pohlédli jeden na druhého. Vešli jsem do domu, abychom se dověděli více. V obývacím pokoji jsme krom členů domácnosti našli ještě čtyři muže v šedozelených lyžařských oblecích. Dva z nich měli po pravém boku zavěšena pouzdra s pistolemi, druzí dva zas odložili na podlahu vedle svých křesle samopaly.
Sotvaže jsme stanuli ve dveřích, obrátila k nám Josella naprosto bezvýrazný obličej.
„Toto je můj manžel. Bille, představuji ti pana Torrence. Je prý nějakým úředníkem. Má pro nás jisté návrhy.“ Neslyšel jsem ještě, aby její hlas zněl chladněji.
V prvních okamžicích jsem nebyl schopen jediné reakce. Muž, ke kterému pokynula, mě sice nepoznal, zato já jsem si ho vybavil zcela jasně. Podoby, které třeba jen zahlédnete, zato za výjimečných okolností, mají zvláštní vlastnost vštípit se pevně od paměti. A nadto zde byly ty nápadně zrzavé vlasy. Dobře jsem se pamatoval, jak tento muž obrátil v Hampsteadu moji četu na útěk. Pokývl jsem hlavou na pozdrav. Přejel mě očima a řekl:
„Jestli jsem dobře rozuměl, máze zde hlavní slovo vy, pane Masene?“
„Dům patří tady pane Brentovi,“ odpověděl jsem.
„Já se ale ptám, zda jste organizátorem této skupiny.“
„Za daného stavu věcí ano,“ řekl jsem.
„Dobrá.“ Konečně se někam dostaneme, říkal přitom jeho výraz. „Jsem komisař Jihovýchodního regionu britských ostrovů,“ dodal.
Pronesl to tak, jako kdyby mi to mělo říkat něco důležitého. Neříkalo. Dal jsem mu to najevo.
„To znamená,“ rozšířil svůj výklad, „že jsem hlavním představitelem prozatímní Státní rady pro jihovýchodní oblast britských ostrovů. Jako takový mám mimo jiné za úkol dohlížet na rozmístění a rovnoměrné rozdělení lidského materiálu.“
„Opravdu?“ řekl jsem. „O té vaší – ehm – Státní radě jsem nikdy neslyšel.“
„To je možné. My také neměli ponětí o existenci vaší skupiny, dokud jsme včera nespatřili váš oheň.“
Nechal jsem ho, aby pokračoval.
„Když je podobná skupina objevena,“ řekl, „je mojí povinností prozkoumat ji, odhadnou její daňové možnosti a provést nezbytná opatření. Takže moji návštěvu můžete považovat na úřední.“
„Ve jménu legální Státní rady – nebo snad nějaké samozvané takérady?“ zeptal se Dennis.
„Zákon a pořádek musí být,“ řekl muž odměřeně. A v jiném tónu pak navázal:
„Usadil jste se na šikovném místě, pane Masene.“
„To tady pan Brent,“ opravil jsem ho.
„Pana Brenta vynechme. Je dneska naživu jen díky tomu, že jste mu umožnil, aby tady zůstal.“
Pohlédl jsem na Dennise. Obličej mu ustrnul v nehybnou masku.
„Přesto je to jeho majetek.“
„Byl, jak jsem vyrozuměl. Ale status společnosti, která mu dávala oprávnění k jeho vlastnictví, už neexistuje. Jeho majetkové právo pozbylo tudíž platnosti. Mimoto je pan Brent nevidomý, takže nemůže být v žádném případě považován za kompetentní osobu k úřednímu jednání.“
„Opravdu?“ opakoval jsem.
Pojal jsem nechuť k tomuto mladému muž a jeho rozhodnému vystupování již při našem prvním setkání. Toto druhé ji v ničem neoslabilo. Pokračoval:
„V sázce je naše přežití. Nemůžeme si dovolit směšovat sentimentalitu s nezbytnými praktickými kroky. Ale k věci; paní Masenová mi sdělila, že je vás zde celkem osm. Pět dospělých, tato dívka a dvě malé děti. S výjimkou těchto tří,“ pokynul k Dennisovi, Mary a Joyce, „jste všichni vidomí.“
„To je pravda,“ připustil jsem.
„Hmm. To je ale značný nepoměr, nemyslíte? Obávám se, že tu bude muset dojít k jistým změnám. V dnešních dobách musíme uvažovat realisticky.“
Zachytil jsem Josellin pohled. Byla v něm výstraha. Já však byl dalek toho, abych ztratil rozvahu. Poznal jsem už přímé metody zrzavého mladíka v praxi a chtěl jsem o tom, co má za lubem, zvědět více. Zřejmě si mé přání uvědomil.
„Bude asi lepší, když vám situaci vykreslím blíže,“ řekl. „Ve stručnosti to vypadá asi takto. Regionální velitelství sídlí v Brightonu. Londýn se nám stal brzy příliš nepohodlným. Zato v Brightonu bylo v našich silách vyčistit část města a uvalit na ni karanténu, což jsme také provedli. Brighton je velké město. Když nemoc pominula a my se mohli pustit do další práce, měli jsme do začátku zásob habaděj. V poslední době je už musíme svážet i z jiných měst. Ale s tím bude brzy konec. Silnice začínají být pro těžké náklaďáky nesjízdné a mimoto musíme podnikat stále delší a delší cesty. Jednou k tomu samosebou dojít muselo. Počítali jsme, že tam vydržíme ještě několik let – ale nepůjde to. Snad jsme si taky neměli věšet na krk tolik lidí. Nicméně teď nám nezbývá než abychom se rozptýlili. Jediná možnost, jak všechny ty lidi udržet naživu, spočívá v návratu k půdě. K tomu se ovšem musíme rozdělit do menších jednotek. Standardní jednotka byla stanovena tak, že na jednu vidomou osobu připadá deset slepců plus nějaké děti.
Usadil jste se na znamenitém místě, plně schopném uživit dvě jednotky. Přidělíme vám sem ještě sedmnáct slepců, takže včetně těch vašich tří do bude celkem dvacet – samozřejmě, jak jsem už řekl, plus nějaké ty děti.“
Užasle jsem na něho zíral.
„To myslíte vážně, že tahle půda dokáže uživit dvacet lidí s dětmi?“ řekl jsem. „Ale to je absolutně nemožné. Nejsme si jisti, zda vůbec uživí nás.“
S jistotou potřásl hlavou.
„Je to naprosto v mezích možností. Usadíme tady dvojitou jednotku vám nad ní nabízím velení. A říkám vám to otevřeně, že jestli se vám to nelíbí, dosadíme sem za vás někoho, komu se to líbit bude. V těchto dobách si nemůžeme dovolit ani tu nejmenší ztrátu.“
„Jen se tu pořádně rozhlédněte,“ namítl jsem. „Tenhle statek nás nikdy neuživí.“
„Ubezpečuji vás, že ano, pane Masene. Budete se pochopitelně muset ve svých požadavcích trochu uskrovnit – ostatně utáhnou řemen si budeme muset v příštích letech všichni, ale až děti dorostou, budete mít postaráno o novou pracovní sílu, s její pomocí pak můžete hospodářství dále rozšiřovat. Připouštím, že šest nebo sedm let se tady pořádně nadřete – ale to už jinak nejde. Potom se zato budete moci postupně z práce uvolňovat a nakonec na ni jenom dozírat. To je přece přiměřená náhrada za pár let uskrovnění, nemyslíte?
S jakou budoucností můžete ve vašem postavení počítat? S ničím jiným než s věčnou dřinou, dokavaď jednoho božího dne nepadnete na poli – a stejně tak budou muset dřít vaše děti, a to jen pro holou obživu, pro holé živobytí, pro nic víc. Jak potom mají z takovéhle organizace vzejít příští vůdcové a správcové? Když to takhle povedete dál, bude z vás za dvacet let sedřený dědek bez nejmenší naděje na zasloužený odpočinek – a z vašich dětí budou burani. My vám oproti tomu nabízíme, abyste se stal hlavou klanu, který na vás bude pracovat, a postavení, které po vás jednou zdědí vaši synové.“
Pomalu mi to docházelo. S úžasem jsem se zeptal:
„Mám to snad chápat tak, že mi nabízíte jakousi – feudální sinekuru?“
„Ach,“ řekl, „vidím, že si začínáme rozumět. Pro situaci, v níž se nacházíme, je to přece samozřejmá a zcela přirozená sociální a ekonomická forma.“
Nebylo již nejmenších pochyb, že mi zde předkládá naprosto vážně míněný plán. Zdržel jsem se všech poznámek tím, že jsem znovu opakoval:
„Tahle půda ale tolik lidí neuživí.“
„Prvních pár let je patrně budete muset živit šlichtou z trifidů – a jak jsem viděl, o tuhle surovinu nouzi mít nebudete.“
„Krmení pro dobytek!“ řekl jsem.
„Ale výživné – a bohaté na důležité vitamíny. Ostatně žebráci – a zvlášť slepí žebráci si nemají co vybírat.“
„Tak vy mi vážně navrhujete, abych přijmul všechny ty lidi a živil je šlichtou pro dobytek?“
„Poslyšte, pane Masene. Nebýt nás, nežil by z těch slepců dneska ani jediný – a jejich děti taky ne. Musí dělat to, co jim řekneme, brát, co jim dáme, a být vděčni za všechno, co dostanou. A kdyby snad odmítali, co jim nabízíme – nu, pak se mohou chystat na svůj vlastní pohřeb.“
Usoudil jsem, že v této chvíli by nebylo právě moudré povědět mu, co si o té jeho filozofii myslím. Přešel jsem tedy na další stránku věci.
„Pořád nechápu – jakou roli v tom všem vlastně hrajete vy a ta vaše zákonodárná rada?“
„Státní rada je nejvyšším orgánem a zákonodárnou mocí. Jejím úkolem bude vládnout. Jí budou podřízeny ozbrojené síly.“
„Ozbrojené síly!“ opakoval jsem hluše.
„Samozřejmě. Postavíme armádu a v případě nutnosti budeme odvádět brance z těchto, jak říkáte, sinekur. Oplátkou budete mít právo obrátit se na Státní radu v případě napadení zvenčí nebo vnitřních nepokojů.“
Začínala mi jít hlava kolem.
„Armáda! Jistě máte na mysli nějaký menší, pohyblivý policejní oddíl –?“
„Vidím, že vám unikají širší aspekty situace, pane Masene. Osudová rána, která nás postihla, nezůstala přece omezena pouze na naše ostrovy. Postihla celý svět. Všude vládne větší či menší chaos – určitě ano, poněvadž být tomu jinak, dávno bychom už o tom něco věděli – a v každé zemi pravděpodobně pár lidí přežilo. Je tedy jasné, že první země, která se postaví na nohy a nastolí pořádek, bude také zemí, která má šanci nastolit pořádek i jinde, nemyslíte? Nebo byste si přál, abychom to přenechali nějaké jiné zemi a dovolili, aby se stalo novou dominantní silou v Evropě – a snad i dále? Jistěže ne. Je přímo naší národní povinností vzchopit se co možno nejrychleji a zaujmout dominantní postavení dřív, než se proti nám zformuje nebezpečná opozice. Čím dříve tedy vybudujeme ozbrojené síly a v takovém počtu, aby odradily všechny případné agresory, tím lépe pro nás.“
Na chvíli se v pokoji rozhostilo ticho. Potom se Dennis ne nepřirozeně zasmál:
„Bože všemohoucí! Jen taktak, že ještě žijeme a tenhle člověk by chtěl zase rozpoutat válku!“
Torrence mu úsečně odpověděl:
„Nevyjádřil jsem se zřejmě dost jasně. Slovo ‚válka‘ je nemístně přehnané. Byla by to prostě záležitost pacifikace a sjednocení kmenů, upadlých do primitivní bezzákonnosti.“
„Ledaže by ovšem tatáž dobrotivá myšlenka nenapadla náhodou i je,“ poznamenal Dennis.
Uvědomil jsem si v té chvíli naléhavé pohledy, vysílané ke mně Josellou a Susan. Josella kývla směrem k Susan a já pochopil důvod.
„Dovolte, abych to tedy shrnul,“ řekl jsem. „Očekáváte od nás tří vidomých, že převezmeme plnou odpovědnost za dvacet dospělých slepců a blíže neurčený počet dětí. Připadá mi to –“
„Slepci nejsou tak nemohoucí. Zastanou spoustu věcí, včetně toho, že se budou start o svoje děti a připravovat si sami jídlo. Vaše vlastní práce se může při dobré organizaci omezovat z větší části na dozor a řízení. Ale budete na to pouze dva, pane Masene – vy a vaše manželka, nikoli tři.“
Pohlédl jsem na Susan v modrých pláťákách a s červenou stužkou ve vlasech sedící zpříma ve svém křesle. Očima, v nichž se hraničila úpěnlivá prosba, přejela ze mne na Josellu.
„Tři,“ řekl jsem.
„Je mi líto, pane Masene. Výměr je deset slepců na jednotku. To děvče s námi odjede na velitelství. Najdeme jí tam nějakou užitečnou práci, dokud nebude dost stará, aby mohla převzít dozor nad jednotkou sama.“
„Moje žena a já považujeme Susan za vlastní,“ řekl jsem.
„Opakuji, že je mi líto. Tak zní ustanovení.“
Zahleděl jsem se mu do očí. Pevně pohled opětoval. A po chvíli:
„Jestliže odtud Susan odvedete, budeme od vás pochopitelně vyžadovat jisté záruky a závazky stran její bezpečnosti.“
Postřehl jsem několikeré zatajení dechu. Torrencovo napětí mírně povolilo.
„Dáme vám samosebou všechny záruky, které budou v našich silách,“ řekl.
Přikývl jsem. „Musíte mi dát čas na rozmyšlenou. Je to pro mne něco úplně nového a trochu mě to zaskočilo. Některé výhody mi ovšem došly okamžitě. Naše zařízení se rychle opotřebovává. Najít jiné, nepoškozené, je čím dál těžší, Vidím, že zanedlouho budu potřebovat dobré, silné tahouny.“
„Koně jsou problém. V současné době jich máme nedostatek. Načas budete muset používat lidské síly.“
„Potom,“ pokračoval jsem, „je zde otázka ubytování. Hospodářské budovy jsou příliš malé i pro naše potřeby – a sám nic nepostavím, ani z prefabrikátů.“
„Myslím, že v tomhle vám budeme moci poskytnout pomoc.“
Probírali jsme se podrobnostmi ještě nějakých dvacet minut. Závěrem jsem mu dopřál, aby projevil cosi jako blahosklonnost, a pak jsem se ho zbavil tím, že jsem ho poslal na prohlídku, s nabručenou Susan, coby jeho průvodcem.
„Bille, snad proboha –?“ spustila Josella, jakmile se za ním a jeho druhy zavřely dveře.
Pověděl jsem jí, co mi bylo známo o Torrencovi a jeho metodě řešení problémů jejich včasným odstřelením.
„To mě nijak nepřekvapuje,“ prohodil Dennis. „Spíš se divím tomu, že jsem najednou pocítil docela vřelý vztah k trifidům. Počítám, že bez jejich zásahu by tady dneska bylo takovýchhle lidí daleko víc. Jestli jsou tím jediným, co může zabránit návratu otrokářského řádu, pak jim držím všechny palce.“
„Celý ten nápad je očividný nesmysl,“ řekl jsem. „Nemá nejmenší šanci na úspěch. Jak bychom se mohli já s Josellou starat o tolik lidí a ještě přitom zahánět trifidy? Ale – stejně –“ dodal jsem, „v našem postavení nemůžeme jen tak odmítnou návrh předkládaný čtyřmi ozbrojenými muži.“
„Jistě ale nechceš –?“
„Miláčku,“ řekl jsem, „copak si mě dovedeš přestavit v úloze velkomožného pána, jak před sebou honím bičem svoje otroky a nevolníky? – kdyby mě ovšem dřív nedoběhli trifidi?“
„Ale říkal jsi –“
„Poslouchejte,“ řekl jsem. „Začíná se stmívat. Teď je už příliš pozdě, aby odsud odjeli. Musí tu zůstat přes noc. Předpokládám, že ráno si budou chtít odvézt Susan s sebou – byla by pro ně dobrým rukojmím za naši poslušnost, chápete. A mohl by tu taky jeden nebo dva zůstat, aby na nás dohlédli. No, takhle to přece nenecháme, co vy na to?“
„To ne, ale –“
„Doufám, že jsem ho teď přesvědčil, že na jeho návrh přistupuju. Dnešní večeře musí vypadat jako projev našeho bezpodmínečného souhlasu. Postarejte se, aby stála za to. Každý se pořádně najezte. Děti nakrmte, co se do nich vejde. Na stůl dejte naše nejlepší pití. Dbejte na to, aby Torrrence a jeho kumpáni měli pořád plné sklenice, ale sami pijte s mírou. Ke konci večeře se na chvíli vytratím. Vy budete udržovat zábavu v proudu, abyste mi kryli záda. Pouštějte jim nějaké divoké desky nebo něco na ten způsob. A všichni dělejte co největší kravál. Další věc – nikdo se nesmíte ani slovem zmínit o Michaelovi Beadleym a jeho partě. Torrence o kolonii na Wightu jistě ví, ale netuší, že my také. A teď budu potřebovat pytlík cukru.“
„Cukru?“ řekla bezvýrazně Josella.
„Nemáme? Tak tedy velkou pikslu medu. Myslím, že ten to taky spraví.“
U večeře sehráli všichni své role velice přesvědčivě. Zábava nejenže roztála, ale začala se dokonce dostávat do varu. Josella doplnila rejstřík tradičních nápojů silnou medovinou vlastní výroby a její hladina rychle opadávala. Když jsem se nenápadně vypotácel, byli naši hosté ve stavu blaženého útlumu.
Popadl jsem ranec přikrývek a šatstva a balíček jídla, které jsem si už připravil dříve, a pospíchal jsem ke kůlně, kde stál náš polopásák. Hadicí z cisterny obsahující naši hlavní zásobu benzínu jsem naplnil nádrže polopásáku až po okraj. Potom jsem obrátil svoji pozornost k Torrencovu podivnému vozidlu. S pomocí baterky na ruční dynamo se mi podařilo objevit uzávěr nádrže a nalil do ní dobrý litr medu. Zbytek velké plechovky jsem vyprázdnil do cisterny.
Slyšel jsem, jak se v domě zpívá, a zdálo se, že všechno jde stále hladce. Přidal jsem k našemu nákladu pár trifidích pušek a několik dalších věcí, na něž jsem si vzpomněl dodatečně, a potom jsem se vrátil a připojil ke společnosti, jež se nakonec rozcházela v atmosféře, kterou by i bystrý pozorovatel mohl zaměnit za takřka sentimentální bratření.
Dopřáli jsme jim dvě hodiny, aby usnuli tvrdým spánkem.
Vyšel měsíc a dvůr se koupal v jeho bílém svitu. Zapomněl jsem naolejovat dveře kůlny a při každém vrznutí jsem je teď proklínal. Ostatní přišli husím pochodem za mnou. Brentovi a Joyce byli s okolím domu natolik obeznámeni, že nepotřebovali pomocnou ruku. Za nimi šla Josella a Susan, které nesly děti. David v jednu chvíli ospale zakňoural, ale Josella ho vzápětí utišila rukou, přitisknutou na jeho ústa. Usadila se vpředu, s Davidem stále v náručí. Ostatní se nacpali dozadu a já za nimi zavřel dveře. Potom jsem se vyškrabal za volant, políbil Josellu a zhluboka jsem se nadechnul.
Na protějším konci dvora se mačkal proti vratům chumel trifidů jako vždycky, když jsme jim dali na pár hodin pokoj.
Z milosti boží chytl motor hned napoprvé .Seškrtil jsem plyn, udělal kličku kolem Torrencova vozu a vyrazil proti vratům. Těžký nárazník polopásáku je s prásknutím prolomil. Valili jsme se kupředu ověnčeni drátěným pletivem a přelámanými kusy dřeva, srážejíce k zemi dobrý tucet trifidů, zatímco ostatní po nás zuřivě šlehali svými žahadly. A pak jsme před sebou měli volnou cestu.
V místě, kde nám zákrut v stoupající silnici dovolil pohlédnou dolů na Shirning, jsme zastavili a já vypnul motor. V několika oknech statku se svítilo a po chvíli zaplály i reflektory jejich vozidla a oblily dům jasným světlem. Ozvalo se chroptění startéru. Když motor zabral, projela mi tělem mučivá úzkost, přestože jsem věděl, že naše rychlost je několikanásobně vyšší než u jejich neohrabaného výtvoru. Vozidlo se počalo trhavě otáčet na svých pásech směrem k vratům. Ještě než však obrátku dokončilo, motor zaprskal a zmlkl. Znovu se rozvrněl startér. A podrážděně vrněl dál, leč bez výsledku.
Trifidi zjistili, že vrata jsou stržena. Viděli jsme ve svitu měsíce a odraženém světle reflektorů jejich vysoká, štíhlá těla, jak se klátí v nemotorném průvodu do dvora, a další jak kolébavě sestupují na svahu aleje, aby je následovali…
Pohlédl jsem na Josellu. Žádné moře slz neprolévala; neplakala vůbec. Oči se jí svezly ze mne na Davida, spícího v jejím klíně.
„Mám všechno, co doopravdy potřebuju,“ řekla, „a ty nám jednou vrátíš to ostatní, Bille.“
„Důvěra ve vlastního manžela je sice hezká věc, má drahá, ale – a ne, kruci, žádná ale – já vám to vrátím.“
Vylezl jsem a šel odstranit z předku vozu trosky plotu a setřít s ochranného skla jed, abych viděl na cestu, která nás měla vést přes vrcholky kopců stále k jihozápadu.
A zde se můj osobní příběh prolíná s příběhem všech ostatních. Najdete jej ve skvělých dějinách naší kolonie z pera Elspeth Caryové.
Všechny naše naděje se nyní soustřeďují k tomuto ostrovu. Zdá se krajně nepravděpodobné, že by z Torrencova neofeudálního plánu něco vzešlo, přestože řada jeho sinekur stále existuje a jejich obyvatelé, jak se doslýcháme, vedou za svými palisádami život plný běd a zoufalství. Ale už jich není tolik jako dřív. Čas od času nám Ivan hlásí, že zase další byla dobyta a trifidi, kteří ji obklopovali, že se rozešli, aby posílili své druhy obléhající jiná místa.
Musíme tudíž na úkol před námi pohlížet jako na úkol výhradně náš. Máme za to, že už víme, jak na to, ale pořád nás ještě čeká spousta práce a výzkumů, než nadejde konečně den, kdy my, nebo naše děti nebo snad děti jejich dětí, překročíme mořské úžiny a podnikneme velké křižácké tažení proti trifidům a poženeme je dál a dále, dokud nevymýtíme i toho posledního z tváře země, kterou si uzurpovali.
Kdyby se některý z občanů starověkého Říma mohl znovu podívat na svět na začátku 19. století, spatřil by Evropu, která se příliš nezměnila. Vznikly nové státy, vyrostla nová města, ručnice nahradily oštěpy a kuše. Ale staré římské silnice stejně jako za vlády císaře Augusta sloužily jako dopravní tepny, na nichž se projížděly dostavníky, ubírali se pocestní, formani vozili zboží. Strojní civilizace byla teprve v plenkách. Setkal by se sice s jiným společenským zřízením, ale feudální šlechta a chudina byly skoro stejně vzdálené protipóly jako římští patriciové a otroci. Ale kdyby náš návštěvník uviděl svět o pouhých sto padesát let později, s podivem by stál před železnicí a auty, letadly a elektrárnami, televizí a radiolokací, elektronickými stroji a atomovými reaktory a mnoha dalšími technickými zařízeními naší civilizace.
Parní železnice se vyvíjela půl druhého století, téměř sto let se zdokonalovala technika páry, elektřiny, výroby oceli. Půl století trval vývoj letectví, ale od prvních pokusů s raketami až po umělé družice uplynulo sotva dvacet let. Tempo vědeckého vývoje se neustále zrychluje a převratné technické změny se odrážejí v životě celé lidské společnosti. A proto se i důraz vědeckofantastické literatury čili science fiction přenáší z původních dobrodružných příběhů mnohdy nevalné úrovně na vliv techniky a technologie na společnost, chování a reakce lidí v změněném přírodní prostředí, nebezpečí radiace apod.
Jules Verne se ještě plně obdivoval strojům a jeho společenský svět je bez větších konfliktů a končí happy endem. H. G. Wells ve svých vědeckofantastických díle se už mnohem hlouběji zaměřuje na stránku společenskou – na interakci vynález a jeho vliv na společnost. V Osvobozeném světě (1913) předvídal objev radioaktivity roku 1933, (skutečnost 1934) a atomovou elektrárnu 1953 (skutečnost 1954). Z jeho 86 předpovědí se 57 uskutečnilo – je to ohromující shoda, odhadujeme-li, že z vědeckých hypotéz se splní zhruba jedna desetina, píše D. Bilenkin (v Mire knig, 1975). Americký autor J. W. Campbell napsal roku 1943 povídku, v níž líčí účinek atomové bomby – povídka byla pozastavena a směla být publikována až roku 1946. A. C. Clarke v knize Wireless World (1945) načrtl systém telekomunikačních družic, který se prakticky uskutečnil až o čtvrt staletí později. Čestným hostem při startu Apolla XI. Byl Robert A. Heinlein, neboť už roku 1951 v knize Destination Moon popsal technické podrobnosti spojené s letem člověka na Měsíc. A čtenáři St. Lema, R. Bradburyho, F. Pohla a dalších známých autorů science fiction najdou mnoho překvapujících podrobností a obdob mezi situacemi protagonistů těchto děl a údělem člověka dnešní vyspělé civilizace.
Je pravda, že zhruba devadesát procent science fiction, především západní, je komerce, okrajová literatura, kýč – jak uvádí jeden z významných amerických autorů a kritiků D. Knight. Ovšem v beletrii nebude tento poměr lepší. A. P. Kazancev, dnes osmdesátiletý nestor sovětské vědeckofantastické literatury velmi pregnantně řekl: „Jestliže science fiction vypráví o lidech a jejich charakterech, způsobu života, dostává se na úroveň umění… Je třeba vykreslit lidské charaktery, osudy, touhy nejen na pozadí toho, co existuje dnes a co líčí ostatní slovesní umělci, ale ukázat navíc i budoucí vývoj lidské společnost, lidských charakterů a vztahů.“
John Wyndham měl za sebou už řadu experimentů, povídek na wellsovské „Rád bych věděl, co by se stalo jestliže…“, když 6.1.1951 vyšla první z pěti částí Dne trifidů v americkém magazínu Collier’s. Tenký nános civilizace se rozpadá, když převážná většina lidí pojednou oslepne a objeví se nečekaný nepřítel, masožravá rostlina, schopná pohybu. Autor dosahuje působivého účinku tím, že zachovává rovnoměrné a uměřené tempo, pozoruje celý děj ze stanoviska jednoho z lidí, kteří nepřišli o zrak. Kritika tento román příliš nepochválila – science fiction procházela ještě údobími hrozeb z vesmíru – ale velký úspěch u čtenářů si vynutil řadu vydání a kniha byla vydána v několika desítkách jazyků.
Příroda je ve svých projevech nekonečná a v zásadě se může přihodit vše, co neodporuje přírodním zákonů. Předěl mezi zvířaty a rostlinami není tak jednoznačný, jak se obecně věří, a nejnovější výzkumy makromolekulární biologie už prokázaly možnost spojení živočišných buněk s rostlinnými, zatím pouze laboratorně. Wyndhamovo dílo je jedním z řady děl, zkoumajících v beletrizované, poutavé formě účinek změny životního prostředí, která nastala buď záměrně lidskou činností, nebo nepředvídaným souběhem vnějších vlivů na lidské vztahy. Opakuje se zde ta věčná otázka lidstvo a budoucnost, lidstvo a příroda.
Science fiction položila mnohé otázky, které podnítily fantazii vědců. Každý si utvořil jistou představu týkající se vzdálenější či bližší budoucnosti a hledá ve spisovateli člověka, který jeho představu rozvede, dá jí konkrétní rámec. Když tento obraz nenalezne, začne polemizovat. I takto čtená kniha splnila svůj účel – nutí k přemýšlení. Střetávání dvou názorů je vždy prospěšné, ať z něho vyjde vítězně kniha nebo čtenář. Můžeme zakončit slovy A. P. Kazanceva: „Vědeckofantastická literatura pomáhá lidem snít. A bez snů nemůže být pokroku, nemůže být pohybu vpřed…“
František Jungwirth
John Beynon Harris, milovníkům vědeckofantastické literatury mnohem známější jako John Wyndham, se narodil roku 1903 jako syn kovářovy dcery a advokáta z Jižního Walesu. První dětská léta prožil v poklidném Edgbastonu v Birminghamu, ale po rozchodu rodičů začal putovat z jednoho kouta Anglie do druhého. Vystřídal tak několik soukromých přípravek, až nakonec v letech 1918 – 1921 zakotvil na známé střední škole v Bedales. Vyššího vzdělání už nedosáhl, z finančních důvodů si je nemohl dovolit. Po odchodu z Bedaleské školy hledal uplatnění v nejrůznějších oborech včetně práv, zemědělství, obchodu a reklamy. Po roce 1925 se odvážil ke vstupu na dráhu profesionálního spisovatele, ale jeho fantastické povídky a detektivní romány, publikované takřka výhradně ve Spojených Státech, příliš velký ohlas nevyvolaly. Ve sci-fi literatuře se Wyndham výrazně prosadil až po druhé světové válce, v níž sloužil zprvu jako vojenský cenzor a později v řadách Královského spojovacího vojska. Stal se tak románem Den trifidů (The Day of Trifids, 1951), který vznikl na podkladě dvou jeho starších povídek. Následovaly romány Kraken se probouzí (The Kraken Wakes, 1953), Kukly (The Chrysalids, 1955), Midwichské kukačky (The Midwich Cuckoos, 1957), Volání hvězd (The Outward Urge, 1959), Trampoty s lišejníkem (Trouble with Lichen, 1960) a konečně Chocky (The Chocky, 1968). Vedle těchto románů, jež Wyndhama rychle povýšily na klasika vědeckofantastického žánru a přivedly jej i do školních čítanek anglických dětí, vydal ještě dvě pozoruhodné sbírky povídek, Vzpomeňte si na mravence (Consider Her Ways) a Semena času (The Seeds of Time; obě 1956). V posledních letech života se stal John Wyndham členem předsednictva P. E. N. klubu a podílel se na přípravě několika mezinárodních setkání spisovatelů vědeckofantastické literatury. Zemřel v ledu 1969.
Z anglického originálu
Day of the Triffids vydaného
nakladatelstvím Penguin Books
in association with Michael Joseph
V Londýně roku 1954
přeložil a poznámku o autorovi
napsal Jaroslav Kořán
Doslov napsal František Jungwirth
Verše přeložili Jan Zábrana
a Hana Žantovská
Ilustroval Jiří Svoboda
Přebal a vazbu s použitím ilustrací
J. Svobody a osnovu grafické úpravy
navrhl Karol Rosmány
Grafická úprava a technická
redakce Vladimír Vácha
Vydala Mladá fronta
jako svou 3820. publikaci
Edice Máj, svazek 283
Odpovědná redaktorka
Hana Žantovská
Vytiskl Mír, n. p., závod 3,
Praha 3, Opletalova 3
Náklad 100 000 výtisků. 248 stran,
4 přílohy. 14,75 AA. 16,61 VA
Druhé vydání. Praha 1977
605/22/85.6 23-077-77 13/34
Cena brož. výtisku Kčs 19,84
Cena váz. výtisku Kčs 25,–