Většina fallouťáků má drsných řečí plnou držku, ale jak dojde na lámání chleba a má se jít do terénu na nějaké to "living postapo", stáhnou se jim půlky a zalezou pod stůl. Odsud pak se směsicí zděšení a nadšeného vytržení poslouchají příběhy, které nám už víc jak pět let vypráví
Elena V. Filatova z Ukrajiny. Její fotopříběh z cesty do Černobylu a Pripjati na motorce si jistě pamatujete ještě z prvních verzí madbrahminy, a pokud ne, hned několik podivně deformovaných verzí cestuje netem jako e-mailový řetězák.
Že má Černobyl ráda potvrzuje v dalších reportážích, které stojí za to si prohlédnout. Elena sice není zrovna dvakrát nadaná fotografka, ale kvalitu nahrazuje kvantitou a z jejích fotopříběhů čiší zvláštní poezie míst zasvěcených plíživé smrti. Další zajímavé reportáže, při kterých běhá mráz po zádech, se týkají sovětských gulagů a také nedávné historie - prezidentských voleb. Myslím, že po tomhle budete všichni rádi, že si hřejete zadky ve staré dobré díře uprostřed Evropy, ve které hrozí nějaké pozdvižení jen když hygiena nečekaně najde v buřtech nějaké maso.
Jednoduché, spoře účelné stránky jsou přeloženy i do tak civilizovaných jazyků, jako je čeština a finština, a přestože překladatel české verze není žádný zázrak, to počtení za pár překlepů stojí. (A když se mrknete na ukrajinský origoš, zjistíte, že "Slovan všude bratry má" a že ani tohle není nic těžkého.)
Do motorkářské garáže se dostanete, když vyjdete z vaultu a u první skládky jaderného odpadu zahnete...
sem.