Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Část druhá
Sedím v téhle malé cele už druhý den. Alespoň myslím, pomalu ztrácím pojem o čase… Přemítám nad spoustou věcí, třeba jestli to všechno není jen nějaká hrozivá noční můra. Bylo to asi takhle… Když jsem se probudil potřetí, bylo už ráno. Noha mě teď skoro nebolela, i když jsem na ní měl dlahu. Ruka na tom byla podstatně hůř, byla obvázaná a nemohl jsem s ní hýbat. Tedy, alespoň ne bezbolestně. Napadalo mě, kdo si se mnou dal takovou práci. A hlavně, proč sakra? Ležel jsem na drncajícím povozu, slunce mě pálilo do očí, ale protože jsem byl pořád pevně svázaný, mohl jsem hýbat maximálně hlavou. Díky tomu jsem zjistil, že vedle mě leží ještě jeden muž. Obličej měl zmalovaný asi víc než já, i když to neposoudím dokud si na ten svůj alespoň nesáhnu… Pak jsme zastavili. Začal jsem se nervózně ošívat. Během chvíle přišla jedna z těch velkých zelených věcí a vyndala mě z povozu, mezi záblesky slunce jsem zahlédl nějakou strážní budku a pár dalších "zelenáčů" jak jsem si po krátké úvaze obry přejmenoval. Potom se svět ponořil do tmy… Začal jsem se bát, že ta rána do hlavy měla trvalé následky, ale naštěstí mi jenom přes hlavu přetáhly nějaký pytel. I skrz látku mi na obličej ještě chvíli svítilo slunce. Pak světlo zhaslo úplně. Někdo mě asi nesl v podpaží. Takže jsem se na vlastní kůži přesvědčil, že to není nic příjemného, když si vás dvoumetrový obr nese jako nějakou bagáž. Potom, myslím, jsem jel výtahem (ovšem zavěšený). Následně jsem zakusil ten neblahý pocit, když s vámi někdo někam švihne… Když mi stáhl ten hadr z hlavy, stál přede mnou můj "dopravní prostředek" v celé své "kráse". Byl to vysoký zelenáč s černými vlasy na ježka, oblečený do něčeho, co by se dalo s trochou nadsázky označit za kožený komplet. Koukal na mě asi půl minuty, a já s nervozitou čekal co bude. Pak se zničehonic opět rozhýbal a… Rozvázal mě. To mě překvapilo asi nejvíc, protože zde nebyli žádné dveře. Při bližším pohledu jsem ale zjistil, že namísto dveří je v průchodu něco co generuje silové pole. Ještě že jsem se nepokusil utéct, ten matný zelený odstín je tvrdší než ocel. Obr se zašklebil, otočil se a neohrabaným krokem odkráčel k východu. Zamával do kamery v rohu místnosti, které jsem si předtím nevšiml a zelené pole na chvíli zmizelo. Ale hned jak zelenáč prošel, opět naskočilo. A tak jsem zůstal sám. Byl jsem dost unavený a hladový, takže jsem spořádal nějakou studenou břečku co stála poblíž na stolku a usnul… Probudil jsem se ani nevím v kolik, ale musel jsem spát dost dlouho, protože na stole opět ležela další náhražka jídla. Tentokrát jsem na ní neměl ani pomyšlení. Začínal jsem pomalu zase normálně myslet. Rozhodl jsem se zhodnotit svou situaci. Tak předně, kde to sakra jsem. Vypadá to na nějakou celu. Malý kamrlík se studenými kovovými stěnami, stolkem, židlí, palandou, záchodem, umyvadlem a malým zrcadlem nad ním. Místo dveří silové pole, jak jsem už zmiňoval. O kameře v rohu místnosti jsem myslím už taky mluvil… Dále mě zajímalo, jak to se mnou vypadá fyzicky. Vstal jsem a podíval se do zrcadla… Nebyl to pěkný pohled, opravdu ne. Nos mi srůstá trochu křivě, pravé oko nevypadá moc jako oko, a podle všeho mám vyražené dva přední zuby (jedničku a dvojku zprava). Zranění na noze se téměř zahojilo, za to může asi ten stimpak. Zkusil jsem našlapovat bez dlahy a celkem to šlo, takže jsem ten kus dřeva zahodil do rohu místnosti. Ruka na tom byla pořád o něco hůř, takže jsem obvazy radši ani nesundával. Jinak jsem byl celkem v pořádku, možná trochu vychrtlí a s bolestí hlavy. Neměl jsem co dělat, tak jsem zamával do kamery, lehl si na postel a zase mi na mysl vyplavali otázky… Kdo jsou ti zelení namakanci? Kde to jsem? Co je s Razlem a ostatními co přežili? Proč tu vůbec jsem? O pár minut později mě z přemýšlení vytrhl řev. Přicházelo to z chodby. Snažil jsem se dívat skrz silové pole. Zahlédl jsem jen, jak dva zelenáči někoho vytahují z vedlejší cely… Neměli s tím nejmenší problém. "Hajzlové! Sráči! Pusťte mě sakra! Pomoc!" Hlas jsem nepoznal, ale myslím že to byl někdo z karavany. Pak se křik začal vzdalovat… Ksakru. Zajímalo by mě, kam ho odnášeli, a hlavně proč. Že by chtěli nějaké informace? Ale jaký by asi dostali z obyčejný karavany?! Usadil jsem se u silového pole, a pozoroval dění na chodbě. Teď nemůžu nic udělat, ventilační šachta je na mě moc úzká, je tu ta kamera a silové pole prostě projít nejde. I kdybych uměl jeho generátor vyřadit, jako že neumím, a i kdyby mě obsluha kamerového systému neviděla, na chodbě před mojí celou stojí jeden zelenej s ošklivě vyhlížejícím obuškem. Tak jsem pozoroval, co se na chodbě děje… upřímně řečeno, byla to stejná nuda jako ležet na posteli. Mutant se skoro nehýbal, jenom občas odfrkoval a hrál si s obuškem. V pravidelných čtvrthodinových intervalech tudy prošli dva zelňouši s těmi jejich obrovskými kvéry. Hlídka. Vypadalo to tady jako na vojenský základně… To bylo tak všechno. Nakonec jsem začínal mírně podřimovat. Došlo mi, že musím být špinavější než pouštní krysa, takže jsem využil služeb umyvadla a pak se uložil na postel se znepokojujícím tušením, že jsem lidově řečeno v prdeli… A zase jednou jsem měl pravdu. Vzbudilo mě zabzučení silového pole. Venku stáli dva zelenáči a dovnitř vešel jakýsi muž ve fialovém rouchu se žlutými pruhy ve tvaru kříže. Jediné, co mě trochu potěšilo bylo, že jsem nikde neviděl Ala ani jeho pěst. "Dobré ráno příteli, nyní nadešel váš čas, nyní pochopíte." "A kurva." Vypadlo ze mě. Byl jsem překvapený. "Půjdete dobrovolně, nebo to budeme muset řešit silou? Doufám že po vašem zatčení jste stejného názoru jako já, tedy že váš odpor je k ničemu." Nejhorší na tom bylo, že měl pravdu. Jeden zelenáč mě složil jako nic, takže dva s obušky mě s největší pravděpodobností přizabijou. Možná, že půjde nějak utéct, i když jestli jsem opravdu na vojenské základně tak o tom vážně pochybuju… "Nemusíte mě hned zase zmlátit, půjdu." "Nejste tak hloupý jak jsem si myslel, příteli." Vyšel jsem tedy před celu, mutanti šli těsně za mnou, Chlápek v róbě šel vedle mě. Míjeli jsme ostatní cely. Byli tu ještě dvě, ale nikoho jsem v nich nezahlédl. Když jsme došli k výtahu a róba zmáčkla tlačítko, ozvalo se hučení. "Můžu se zeptat na jméno?" Řekl jsem. "Můžete." Usmál se muž pod kápí. "Jmenuji se Sandro, a vy?." "Marc." "Velmi mě těší, Marcu, jsme rádi že tě tu máme." Další úsměv, tentokrát větší. "Kdybych tak mohl říct to samý…" Pak se s hučením hydrauliky otevřeli dveře výtahu. Nastoupili jsme a chvíli jeli. Nepoznal jsem jestli nahoru nebo dolů. Došli jsme, nachlup stejnými chodbami jako předtím, do nějaké místnosti. Osobně bych to nazval mučírnou. Byl tu obstojně velký elektrický jeřáb a dva železné stoly. Jeden asi pitevní (protože byl zaflákaný od krve) a druhý s pouty. Chtěl jsem se otočit a zkusit poslední možnost útěku, ale mutanti byli rychlejší, dostal jsem ránu do týla a složil jsem se. "Tady se musíme na chvíli rozloučit, Marcu, ačkoli…" Zbytek Sandrovi věty už jsem neslyšel, neslyšel jsem totiž vůbec nic… Když jsem s leknutím procitl, zjistil jsem že nevidím. Zase mám něčím omotanou hlavu. Oprava, tak nejenom hlavu, prozměnu mám omotané celé tělo. Nějakou zpevňující bandáží. Slyšel jsem rachot hydraulických pístů a řetězů. Začal jsem sebou máchat v agónii, nic jiného se totiž dělat nedá. Nešlo ani křičet, ty hadry se mi drali i do huby… Najednou se hluk zastavil. Na chvíli bylo "ohlušující" ticho. Vrrrz, cvak. Poslední co si pamatuji, bylo, že jsem padal a následně dopadl do něčeho řídkého…
|
