Chcete opravdu nahlásit tento příspěvek?
Autor: Chekotay
Text: Já bych vám to, jak chápu závěr, asi spíš namaloval než popsal. Mytologii kolem Krále Rybáře rád nemám, je to cizí idea, a proto mne nezaujala a nepracoval jsem s ní. Povídka se mi do půlky líbila, od půlky jsem jí byl nadšen, ale jak říkám, sny bych osobně ztvárnil jinak. Možná mi díky tomu něco uniká.
Jak jsem psal, považuji všechny hrdiny za zlomené osobnosti. Missy byla pro svou krásu tak dlouho znásilňovaná, až z ní zůstala jen slupka, tělo bez duše. Ostatní tři si našli svou cestu, jak alespoň trochu uniknout šikaně: Nikdo by nechtěl spát z ropuchou, tlouštík je spíš námět na vtipy a vychrtlý blázen je spíš užitečný a nenápadný. Duše těch lidí jsou spálené. Ale nikdo nedokáže žít bez naděje, a tak si pokřivená mysl Běžce vykonstruuje ze zaslechnutých zkazek slavné BoS, jehož prý je členem. Ostatní se toho chytí jako příslovečného stébla. Jenže na konci se projeví skutečná podstata stébla, které je přelámané. Žádné Bratrstvo neexistuje, je jen Pustina a Běžec je šílený. V návalu vzteku jej Hrošík zabije, aby uvolnil bezbřehé zklamání. Povídka končí pohledem na Hrocha a Žabku stojící v obětí uprostřed ruin starého města, kteří nemají kam jít a kteří pozbyli veškerých nadějí. To je podstata. Nejen že ti lidé byli zlomení, oni byli nadvakrát zlomení. Jako lidé, kteří za Války byli po udání v lágru a když se z něj dostali, tak je zase zavřeli komanči. Co v takovém člověku zbyde? Vůbec nic, jen poušť a rozbité střepy snů.
Na to navazuje Café of Broken Dreams, což je nejvíc mystický prvek světa Falloutu. Jak na samotném konci praví Vyvolený: \"Přijdou další, a každý ponese své střepy.\" To je přece tak krásné, až z toho jdou slzy do očí. Je to ztvárnění naděje, která neumírá - ne naděje, která umírá poslední, ale skutečně naděje, která neumírá nikdy. Poselství, že nehledě na porážky někde je místo, kam se může člověk utéct. Ráj srdce.