Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Harley - Renegade: Life out of Brotherhood of Steel Kapitola 1.: Hlídka Jako každé ráno mě ze snu vytrhl zvuk sirény oznamující šestou hodinu, tedy čas budíčku. Celý rozespalý odbývám ranní hygienu a ze skříňky vytahuji nablýskanou energozbroj. Oblékání zbroje už mi nedělá problémy jako ze začátku, holt to chce cvik. Sleduji v zrcadle odlesky od znaků Bratrstva oceli. Ano patřím k nejmocnějšímu společenstvu na tomhle novém světě. V Bratrstvu jsem vyrůstal. Dřív jsem žil s rodiči v malé vesnici na západě. Jednou byla naše vesnice přepadena nájezdníky a totálně vypleněna a vypálena. Ty co nezabili odvedli jako otroky. Zbylo nás tam jenom pár dětí, schovaných a vystrašených. Za pár hodin dorazila hlídka Bratrstva, která patrně šla po nájezdnících. Když nás viděli, vzali nás s sebou do jejich základny a tam jsme už zůstali. A tak jsem se tak trochu nedobrovolně stal jejich členem. Pár věcí se mi tady nelíbí a proto se občas nepohodnu s nadřízenými a poslední dobou bych už nejradši odsud vypadnul. Konečně mi před měsícem skončil výcvik a teď a se chystám každý den do služby s ostatními členy hlídky. Ze skříňky si ještě beru služební plazmovou pušku, pár stimpaků navíc a odcházím pro rozkazy na ranní nástup. Máme s Harrym a Redem hlídkovat na východě. Bude to konečně moje první zajímavější mise. Zatím jsme my čerství absolventi výcviku hlídkovali jen u pobřeží, a tam se kromě pár potkanů a sem tam přerostlého škorpióna nedělo nic. Zato na východě se za poslední dobu čím dál častěji ztrácejí karavany. Rada starších únosy připisuje skupinám nájezdníků a proto se už nemůžu dočkat a doufám že na nějaké narazíme, abych konečně mohl zúročit ty měsíce tvrdého bojového výcviku. Výtahem vyjíždíme na povrch, dveře se s pískám otvírají a já zase cítím ten vzduch nasáklý dobrodružstvím a nebezpečím. Loučím se s Cobbotem a vydáváme se do pustiny. Za chvíli potkáváme vracející se předchozí hlídky. Žádné nové zprávy o nájezdnících, no uvidíme. První dva dny proběhly v klidu, jenom dlouhá nudná cesta. Třetí den zhruba v poledne zastavujeme pod menším srázem, poskytujícím aspoň trochu stínu, obědváme nějaké sušené brahmíní maso a zapíjíme trochou vody. Zásoby nám musí vydržet ještě na celých pět dní. Pomalu vstáváme a chceme pokračovat dál. Škrábeme se na sráz, ale když jsme vylezli nahoru, naskytl se nám děsivý pohled. Kousek od nás postává skupinka šesti podivných stvoření - jsou o hodně větší než my, jejich svalnaté tělo má nazelenalou barvu a co je hlavní v rukách drží laserové pušky a plamenomety. Bezpochyby máme čest s něčím co je produktem nějaké mutace. Všichni bez hnutí stojíme a neschopni slova je pozorujeme. V tom si nás jeden z nich všiml, zařval na ostatní a ihned vypálil. Metr ode mě se s hlasitým cáknutím rozlítla Harrymu hlava a tělo se bezvládně svalilo na vyprahlou poušť. Chudák, ještě si nenasadil helmu a ten velkej zmutovanej parchant měl vynikající trefu. Já a Red skáčeme zpátky za hranu srázu a odjišťujeme zbraně. "Do prdele!!! co to je do hajzlu za zelený kurvy?!" Řve na mě Red. "Harry! Harry! Sejmuli Harryho! Je mrtvej!" "Já vim, klid Rede! Nezmatkuj, musíme vodsud vypadnout, hned!" Harry a Red byli nejlepší kámoši, asi jako Benjamin Bluford Blue zvaný Buba a Forrest Gump. Znali se odmalička a Red ho teď viděl, jak ho odpráskli jak psa. Byli jsme oba v hroznym šoku. Mutanti přestali s palbou a bylo slyšet jak se pomalu blíží. "Já jim nakopu ty jejich zelený prdele! Dostaneme je!" "Rede neblbni musíme zdrhat, je to přesila, to nemůžem zvládnout!" Řveme na sebe oba. "Ale jo! Já je sejmu! Za Harryho!" "Rede nééé!" Red se znovu vyhrabal nahoru a začal do nich zuřivě pálit. "Áááááá vy svině, chytejtééé...!" Jednoho sejmul hned na první tři rány. Mutanti palbu opětovali a párkrát ho vážně zasáhli. Skočil jsem po něm, abych ho strhl zpět do zákrytu. Reda jsem strčil zpátky, ale sám jsem dostal jeden zásah do ramene, než jsem se stačil schovat. Red je na tom dost bledě. Jeho brnění je silně poškozeno a z jedné rány vytéká krev. Už neřve, ale svíjí se v bolestech. Všiml jsem si, že z mého brnění něco kape. Zásah do ramene neni nic hroznýho, střela nepronikla úplně skrz brnění, ale horší je, že mám poškozenou hydrauliku. Další pohyb rukou způsobuje, že hadička co jenom kapala tlak nevydržela a všude teď cáká olej. Sakra za chvíli se ani nehnu - proletí mi hlavou myšlenka, ale to už mutanti dorazili až k nám a jak mě viděli, že se pokouším vstát, dostal jsem ještě zásah do hlavy. Pak už vnímám jenom že padám na zem a vidím jak se nad námi sklánějí mutanti. Někdo mě zvedá a pak se mnou praští do nějakého povozu nebo co, a pak už jen tma... Kapitola 2.: Ztracen v pustině Probouzím se. Strašně mě bolí hlava. Pokouším se vstát, ale nejde to. Nemůžu se skoro hnout. Co to mám sakra na sobě? Kde to vlastně jsem? Rozhlížím se, ale kromě písku a pár kamenů není nic na dohled. Snažím se dostat z krunýře, který mi téměř znemožňuje pohyb. Moc mi to nejde, ale po chvíly snahy v něm něco cvaklo a konečně se dostávám ven. Prohlížím brnění, co jsem měl na sobě. Znaky na něm mi připadají nějak povědomé, ale na nic si nemůžu vzpomenout. U sebe jsem měl divnou věcičku s malou obrazovkou a několika tlačítky. Je zjevně dost poškozená a nefunkční. Přestávám se tím zabývat, a protože mám strašnou žízeň, radši hledám nějakou vodu. Nikde nic. Všechny schránky v brnění vylomené a prázdné. Co teď? Co budu dělat? Jsem sám v poušti, bez vody, jídla, nemám tušení kam mám jít a vlastně ani kdo a odkud jsem. Jediné co mám u sebe je stříbrný řetízek s přívěškem. Ačkoli je určitě neuvěřitelně starý, lze na něm stále rozpoznat vyrytý nápis "Motor Harley - Davidson cycles". Nevím kde jsem k němu přišel, ani co nápis znamená, ale zatím si ho nechám, může mít nějakou cenu. Jak tak přemítám co dál, zaslechl jsem za mnou nějaké tiché zvuky. Otočím se a vidím jak se ke mě plíží divoký pes. Když viděl že jsem si ho všiml, rozběhl se proti mě a vyskočil, stačil jsem se trochu uhnout, takže jeho tlama cvakla naprázdno, ale jeho drápy se mi zaryly hluboko do pravé paže. Pes chystal na další útok. Znovu vyskočil, ale srazil sem ho naučeným pohybem levé ruky a pes padl na zem, snažil se vstát ale rychlým kopem jsem ukončil jeho snahu. Ještě naposledy zavyl a přestal se hýbat. Hm, tak boj holýma rukama mi jde docela dobře, uvědomuji si. Ze zbytků oblečení utrhávám pruhy látky a obvazuji si ránu. Dost krvácí. Tady rozhodně nemůžu zůstat. Buď přijdou další a sežerou mě zaživa, nebo umřu hladem a žízní. Špičatým kamenem rozřezávám psa a chci sníst aspoň kus masa a zbytek si vzít na cestu. Ale jak tak na měj koukám, byl určitě hodně starý a z huby mu teklo strašně slin a teď i krve. Patrně už byl dost nemocný a vysílený a dlouho nic neulovil. Asi proto zaútočil teď na mě. Radši to jíst nebudu, byl bych na tom ještě hůř. Vydávám se tedy na cestu. Zraněný, bez zásob a neznámo kam. Bylo mi tak nějak jedno kam půjdu, a tak jsem zvolil cestu na východ, kde byly v dálce alespoň vidět nějaké hory. Šel jsem a později už se skoro plazil několik dní. Měl jsem štěstí a po cestě jsem narazil na pramínek vody. Když jsem zažehnal zase na nějaký čas dehydrataci, pokračoval jsem dál v cestě. Jak to tak bývá, když už jsem myslel že nepřežiju, nohy vypovídaly službu, a viděl jsem dost rozmazaně, uslyšel jsem nějaké hlasy. Snažil jsem se zaostřit na to místo. Očima fixuji několik postav mířících ke mě. Pušky mají naštěstí pověšeny přes rameno a jak se blíží, rozpoznávám v jejich tváři přátelský výraz. Záchrana! Konečně! Mám štěstí, snad to nejsou nepřátelé, ne, nevypadají tak. Za nimi jedou povozy tažené brahmínami a plné všemožných věcí. "Vodu! Vodu!" Dožaduji se pomoci. Velký muž navlečený v kožené bundě přistupuje ke mě a podává mi láhev s vodou. "Jen se napij, kamaráde, vypadáš hrozně." Vytrhávám mu láhev z ruky a hltám vodu tak rychle, že jsem trochu vdechnul a rozkašlal se. "Pomalu, pomalu, nemůžeš to vypít celý sám!" Říká chlapík. Vrátil jsem mu láhev a prohlédnul si ho. Přes rameno měl oprýskanou dvouhlavňovou pušku. Určitě jsem jí už někde viděl, jo, vzpomínám si je to stará Winchestrovka. U pasu má pistoli - myslím že je to Desert Eagle nebo tak nějak. Pár věcí se mi vybavilo. Že by se mi vracela paměť? Pokouším se v ní zapátrat, ale přeruší mě jeho hlas. "Já jsem Chris, a ty?" "Já... já nevim, nemůžu si vzpomenout." "Sakra hochu, co si dělal, seš samej šrám, sotva jdeš a ani nevíš jak se jmenuješ?" "Pamatuju si jenom, že jsem se probral v poušti a..." Vyprávěl jsem mu můj příběh, Chris a ostatní jenom zírali a kroutili nevěřícně hlavami. "... no a jediný co mi zbylo je tady tenhle řetízek s přívěskem," ukazuju jim. "Hmm... Harley - Davdison,... Harley,... něco mi to připomíná..." Chris se odmlčel a přemýšlel. "Už vím, kdysi dávno to byla firma co vyráběla motorky nebo co,... slyšel jsem o tom vyprávět dědu. No to je jedno, nic to neznamená, asi si to někde našel." "Je to asi stříbro, možná to má nějakou cenu, tak si to vem a pomoz mi dostat se do nejbližšího města." Nabídl jsem mu, ale on se usmál a přívěsek mi vrátil. "Když je to to jediný co ti zbylo, tak si to nech na památku. A když teď nemáš jméno, můžeš si říkat třeba Harley, ne? Zní to dobře, nemyslíš?" Neměl jsem proti tomu námitek."Tak Harleyi tady Suzy ti ošetří rány, dá ti něco k jídlu a pak tě vezmem s karavanou do města a cestou nám to budeš ještě jednou vyprávět a třeba si na něco vzpomeneš." S radostí jsem souhlasil a netrvalo dlouho a karavana se vydala na cestu. Kapitola 3. a 4.