Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Harley - Renegade: Life out of Brotherhood of Steel

Kapitola 17.: Jacobův příběh

Pustinou zazněl výstřel. Všeobecně se očekávalo, že prázdná nábojnice vyletí z pušky a mírným obloučkem zapadne do všudypřítomného jemného písku, kde se bude válet ještě dalších pár let. Místo toho však zůstala pevně zaseknutá ve vyhazovacím mechanismu a ze zbraně vypadla jedna ze zastaralých součástek. "O-ouu..." Koukal Chris na kus kovu zapadlý v písku. "Do prdele cos to..." Ian zvedl součástku ze země. "Seš magor? Víš jakou taková věc má cenu?" "No..., řek bych, že teď už asi nic moc...," usoudil jsem. "Hele bylo to starý, upadlo to úplně samo... Myslim, že mužeš bejt rád, že už ti tenhle šunt už dávno neuval prsty." Chris rozbitou ostřelovačku vrátil Ianovi. "Zato tys nám rozmlátil úplně dobrý auto, na to nezapomeň..." Ian si stále prohlížel ulomenou část mechanismu. "Tak tohle už nikdo dohromady nedá." Vzal pušku, sundal z ní dalekohled a odhodil jí stranou. Opřel se o auto a dalekohledem hledal Chrisův cíl. "Něco ti řeknu... Tak za prvý to tvý auto bude v pohodě... a za druhý si zas nic netrefil... pane dokonalej." "Aby taky jo, s takovym rozpadlym krámem... Holt je budeme muset dorazit na blízko. Kolik nám jich zbejvá?" Ian dál sledoval naše nepřátele. "Počkat! ...asi si je vystrašil, protože se plížej zpátky." Chris ihned vytrhl Ianovi dalekohled aby se přesvědčil. "Srabi.., voni fakt utíkaj." Byla to pravda. Zbylí nájezdníci už nechtěli riskovat život a tak jsme byli za chvíli i my mimo nebezpečí.

Chris obhlížel převrácené auto opřené o velký kámen a přemýšlel jak ho nejlíp vrátit zpátky na kola. Nakonec jsme se dohodli z jedné strany auto uvázat a táhnout provazem, zatímco dva budou z druhé strany tlačit. S vypětím všech sil se to konečně podařilo a auto dopadlo zpátky na všechna čtyři kola. Ian si prohlížel poškození. "Vidíte? Skoro nic tomu neni..., no jo, holt moje konstrukce." Měl pravdu, auto se zdálo celkem v pořádku, hlavně díky ochranným rámům, vyrobeným z dílů od Boba. "Zajímalo by mě, jak si sakra dokázal, že tahle kraksna tak jela?" Vzpomněl jsem si na mohutné zrychlení. "No vlastně sem musel jenom na chvíli přepólovat kontrolér přívodu energie, což v podstatě mělo při spuštění efekt podobnej turbu v hodně starejch autech." Chris a já jsme na něj jen koukali a vůbec jsme netušili o čem to mluví. "Znáte to, ne? Přeplňování motoru palivem a tak... no jo, asi se v tom moc nevyznáte, co... Někde bych měl eště mít vo tom pár knížek, tak kdyby ste chtěli..." "Hele radši pojedem." Chris se netvářil moc nadšeně, když ho někdo chtěl poučovat. Nasedli jsme do zase o něco pobouchanějšího auta a pokračovali v cestě do San Francisca. Radši jsem už zase řídil já. Myslím, že Chris by už stejně Iana řídit nenechal. Už byla tma a tak bylo velké štěstí, že obě přední světla celý incident přežily.

Auto jelo i po havárii bez větších problémů. Ukazatel stavu paliva vykazoval dva dílky nabití, ale nikdo z nás stejně nedokázal odhadnout, na jak dlouhou jízdu to ještě vystačí a taky nebylo jisté, jestli je ten měřič vlastně stále funkční. Prostě jsme doufali, že do San Francisca už tenhle šrot dojede. Ian byl po střetu s nájezdníky nějak zamlklý, což nám dávalo prostor v klidu přemítat o tom co jsme všechno už prožili a co nás ještě čeká. Při hloubání v mojí krátké paměti jsem narazil na jednu doposud nezodpovězenou otázku. "Hele Chrisi, co ti vlastně dlužil Jacob? Muselo to bejt pro něj asi důležitý, když tě bez rozmejšlení šel vysekat z basy." Chrisův výraz zvážněl, zahleděl se někam do tmy a dál mlčel. "No jestli ti to vadí, tak teda..."

"Stalo se to ještě v době, kdy sem začínal s karavanama v Hubu..." Na chvíli se odmlčel, pořád nehybně zíral někam ven a pak začal vyprávět. "Do města se eště přede mnou přistěhoval Butch i se svojí prosperující firmou. Jeho karavany byly tenkrát všude nejznámější. Jacob přišel do Hubu jenom s brokovnicí a pár nábojema, prostě tam chtěl začít od začátku jako mi všichni. Sháněl práci a protože neměl skoro žádný peníze, tak vzal jenom pro začátek práci u Butche jako strážce karavany, než něco vydělá. Butch tenkrát dával nejvíc peněz, ale stejně to nebylo nic moc. Tak s nima párkrát byl na bezproblémovejch cestách, našetřil nějaký peníze a chtěl už dělat něco jinýho. Ale při jedný z dalších cest na jih je napadli nějaký divný, podle toho co řikal tak asi zmutovaný zvířata, který prej eště nikdo nikdy neviděl. Vyprávěl, že byli vysoký jako dva chlapi, měli velký ostrý drápy a byli jako neprůstřelný, protože jim vůbec nevadilo, že do nich všichni pálili. Byli hodně rychlí a těma drápama rozsápali celou výpravu a pak zase rychle někam zmizeli. Jako zázrakem se podařilo přežít jenom jemu a ještě jednomu obchodníkovi. Oba byli dost vošklivě zraněný a snažili se nějakym způsobem dostat z pouště někam do města, ale v jejich stavu neměli asi moc šanci přežít...
Když sem je našel se svojí karavanou, tak se sotva plazili a neměli už žádnou sílu. Naložili sme je na vozy a snažili se jim ošetřit zranění. To víš, s náma nebyl žádnej doktor a neměli sme moc zdravotnickýho vybavení, ale udělali sme všechno, co šlo. Chtěli sme je co nejdřív dostat do nejbližšího města, což bylo Pohřebiště, ale ten obchodník to holt nevydržel a po cestě nám umřel, asi hlavně proto, že ztratil hodně krve. Jacob byl na tom taky dost blbě, ale držel se. Dost sme ho nafetovali proti bolesti, protože měl velký rány, až sme se báli, aby pak na těch práškách nebyl závislej. Měl štěstí a vydržel až do Pohřebiště, kde se na něj mrknul místní doktor a sešil ho zase dohromady. Nějakej čas tam pak zůstal, dokud nebyl zase dobrej a když sme tam znovu přijeli, tak se s náma vrátil zpátky do Hubu. Sehnal si jeden barák, co byl na pronajmutí a tak do toho vrazil prachy co vydělal. Navíc sem mu něco pučil, aby si moh založit obchod se zbraněma a za chvíli se z něj stal známej obchodník se špičkovym zbožím... A nebejt toho, že sme ho našli, tak ho tam v poušti sežrali divoký psi a nikdo by si na něj ani nevzpoměl."
"A co ty potvory?"
"No, von vo tom pak už moc nemluvil, protože se mu všichni dycky jenom smáli, že něco takovýho neexistuje a že chce jenom machrovat. Nevěřil mu skoro nikdo, ani ten hajzl Butch, kterej mu za ten poslední kšeft nedal ani prachy."
"A viděl potom někdo eště nějaký takový zvířata?"
"Co já vim, tak nikdo vo ničem takovym už nemluvil, ale možná je to tim, že málokdo takový setkání asi přežil."

Ian jenom tiše seděl a poslouchal Chrisovo vyprávění. Čekal jsem, že vybalí nějakou podobnou historku ze svého bohatého repertoáru, ale tohle bylo už i na něj asi moc. Mě tenhle příběh taky docela znervózněl. Ani jsem nechtěl myslet na to, že bychom se měli setkat s něčím podobným. Proti tomu by nájezdníci byli jenom lehkým zpestřením dne...

Rozednívalo se. V dálce se začaly rýsovat siluety prvních domů, nepochybná známka toho, že další cíl našeho strastiplného putování je nadosah. Za chvíli už zastavujeme, auto parkuji před podivnou vstupní bránou a vcházíme do města. "Hele parkuješ tam pěkně blbě, takle ti to z fleku vodtáhnou, a..." "Hele Iane..., kolik tak myslíš, že tady projede denně aut?" Zarazil ho Chris. "No tak sorry... nechal sem se unést. Víš jak sme pořád jenom jeli a tak, tak sem z toho..." "Dobře, tak už to neřeš..., prostě buď chvíli zticha, jo? Zvládneš to?" Ian se naštvaně otočil a věnoval se radši průzkumu okolí. Všechno je tady úplně jiné než ve městech, které jsme doposud navštívili. Domy vypadají dobře, nejsou nikde pobořené, na ulicích se nepovalují odpadky, žádné staré krabice, ani opilci. "Je tu nějak čisto... Na můj vkus až moc..." Rozhlížel se Ian po ulici, hledaje patrně nějaký bar, kam by mohl po té dlouhé cestě na chvíli zapadnout. Na nově vydlážděných ulicích se téměř nic nedělo. Sem tam okolo proběhlo pár dětí, občas prošel stařec. "Co je to sakra za lidi? Vypadaj nějak divně, nezdá se vám?" Zaujali mě jejich divné obličeje. "To budou nějaký číňani nebo tak..." Odpověděl Ian. Chris na něj zase tak nepříjemně koukal. "Jak ty to sakra víš?" "No, víš jednou sem vo tom čet jednu takovou..." "Víš co, nechci to vědět. Zapomeň na to, jo?"

Kapitola 18.: Po stopách v San Franciscu - 1

U jednoho z domů se najednou otevřely dveře a ven vyšel vysoký mladík. "Zdravím vás poutníci! Zvu vás do mého obchodu, kde si určitě vyberete vše co budete potřebovat!" Mladík s úsměvem na tváři ukazoval směrem do domu. Podíval jsem se, co na to Chris. "Hm, může mít nějaký užitečný věci a hlavně taky informace... tak jdem." Bylo rozhodnuto a tak jsme vstoupili do obchodu. Byla to jenom jedna místnost se dvěma stoly, několika policemi a plakáty na zdech. Všude bylo spousta vystavených věcí na prodej, od naleštěných pušek až po staré potrhané knihy. "Tak co si pánové budete prát? Počkejte, nechte mě hádat. Jak tak na vás koukám, tak asi nemáte jednoduchý život, že? Takže bych vám tady mohl nabídnout vynikající opakovací brokovnici, nebo snad radši něco většího?" Z jedné police vyndal těžký rotační kulomet. "Samozřejmě mám také spoustu nejrůznější munice, račte se podívat přímo sem," ukazuje na stůl plný krabic s náboji snad všech ráží. Ian si prohlíží se zájmem všechny ty věci ale Chrise zajímá něco jiného.

"Potřebujeme spíš nějaký informace."
"A co vás zajímá?"
"Si tady už dlouho?"
"Ano pane. Tenhle obchod založil můj otec už velmi dávno a troufám si tvrdit, že dady ještě dlouho zůstane." Odpověděl hrdě.
"Takže to tady znáš asi dobře. Co mi můžeš říct o Bratrstvu Oceli?"
"Bratrstvo? Ano, ty znám docela dobře. Mám s nimi vždy velmi dobré obchody, ostatně hodně z věcí, co tady vidíte pochází právě od nich. Hlavně všechna ta elektronika a podobné složité přístroje."
"Takže s nima obchoduješ? Tak to sme tady správně. Co nám o nich můžeš říct?"
"No... Bratrstvo je velká organizace, vlastně něco jako velká vojenská jednotka. Jsou to asi nejmocnější lidé v oblasti. Ovládají staré technologie, ale také vyvíjejí svoje vlastní. Jsou velmi dobře vyzbrojeni, všeobecně jsou známí bojem proti zlu a jejich nepřátelé obvykle dlouho nepřežijí. Mají základnu někde v pustině..."
"Kde? Víš kde to přesně je?"
"To nikdo přesně neví. Je to někde na východě, ale svojí polohu zatím nechtějí hned tak někomu prozradit. Naše město kontaktovali teprve nedávno, takže snad časem, až se vztahy zlepší..."
"Tak kde je teda můžem najít tady ve městě?"
"Máte velké štěstí. Nejsou tady pro zatím na trvalo, ale jezdí sem obvykle každý druhý týden v pátek."
"Štěstí? Dyť je dneska sobota, tak to sme je teda akorát prošvihli, ne?"
"Opravdu máte štěstí, protože přímo tady ve městě chtějí vybudovat nějakou předsunutou obchodní základnu, tedy aspoň to tvrdí, a právě zítra sem mají přijet schválit konečné místo stavby nějací jejich lidé. Určitě na ně narazíte, tady se nic neutají, jsme zatím jen malé město... Vsadím se, že o vašem příjezdu už také vědí všichni. To víte, auta sem často nejezdí."
"Takže zítra? Skvěle, to se ani moc nezdržíme."
Chris sáhl do kapsy a dal obchodníkovi asi sto zátek, jako dík za informace.
"Tak díky za informace, moc si nám pomoh." Chystali jsme se odejít.
"Vy si nechcete nic koupit?"
"Líbí se mi tahle brokovnice." Řekl Ian, který si už delší dobu pohrával s pumpovací Winchestrovkou.
"Výborně! Jsem si jist, že se dohodneme na nějaké výhodné ceně!" Rozzářil se mladík a šel se věnovat Ianovi.

Chris a já jsme vyšli ven z obchodu. Z toho, co jsem slyšel uvnitř jsem nebyl zrovna nadšený. Nějak to nesedělo. Proč je Bratrstvo tady známé jako ochraňující dobrodinci? Že by to nebyli oni, kdo má Suzy?
"Divný, viď? Co si vo tom myslíš?" Zeptal se mě Chris, zastavil, opřel se o blízké zábradlí a tvářil se velmi vážně.
"Je to celý nějaký zvláštní... A víš co je na tom nejdivnější? Při tom jeho vyprávění se mi ani vůbec nic nevybavilo..., myslim, že bych si měl na něco vzpomenout, ne?"
"Hmm, ale možná je to tim, že seš dost utahanej..."
"Jo, možný to je, po tom celonočním řízení bych si měl asi trochu odpočinout."
"To bych řek... Jestli je pravda, co řikal ten obchodník, tak asi bojujeme proti celý armádě nesmrtelnejch vojáků... Do toho bys neměl jít nevyspalej." Zasmál se vlastnímu vtípku, ale humor ho zase přešel, když si znova uvědomil naší situaci.
"Pěkný vyhlídky, co?"
Chris se jenom ušklíbnul a pokyvoval hlavou přemítaje o našich šancích.
Za námi se ozvalo povědomé bouchnutí dveří. Z obchodu k nám kráčel Ian se svojí novou naleštěnou pumpovací brokovnicí. "Tak chlapi, chci vás seznámit tady s mim novym kámošem do nepohody... Winchester, zásobník na dvanáct patron... Jedna dávka a jakej si byl." Svůj popis završil klasickým efektním pohozením pušky v ruce a se stylovým zarachocením byla první patrona připravena udělat někomu nepříjemný bodrel ve vnitřnostech. Se zájmem jsem ho sledoval. Skutečně pěkná hračka, ale proti armádě přece jen nic moc, říkal jsem si v duchu. "Hele nemá cenu tady dneska rozvíjet nějaký teorie, navrhuju najít něco, kde si můžem trochu vodpočinout, něco posnídat a zejtra teprve budeme něco řešit." Znělo to jako rozumný nápad, protože dokud se s Bratrstvem nesetkáme osobně, tak opravdu nevíme na čem jsme. Ian šel bez řečí s námi. Procházeli jsme ulicí marně hledajíc nějakou reklamu na místní ubytování nebo aspoň bar. "Co je to sakra za město? To tady nemaj ani hospodu?" Divil se Ian. "Nechápu, co ty lidi tady drží..." Ianovo hlasité plynutí hlubokých filosofických myšlenek přerušilo až kašlání kolemjdoucího staršího muže.
"Ehhm... Jó, to já sem si dycky chtěl otevřít vlastní bar," začal vyprávět muž a znovu se rozkašlal. ".. Bylo by tam jenom pár stolů, naleštěnej pult s barovejma stoličkama a obsluhovali by tam nádherný holky... Ale určitě bych si tam nedal žádný takový ty mašiny co se do nich akorát cpou prachy, ty nesnášim..." Muž zasněně civěl kamsi do prázdna, zabývajíce se svojí představou. Nechali jsme ho jeho myšlenkám a chtěli jít dál. "Hej, pánové... Vy ste tady nějaký nový, žejo?" "Sme tady jen na chvíli, odpověděl Ian, kterému se zřejmě zalíbila jeho teorie o baru. "Hmm, koukal sem, že máte docela slušný auto... Bejt váma, tak ho tady jen tak nenechávam. Poflakujou se tady různý lidi, kterejm by se mohlo taky líbit a nezůstali by jen u toho, jestli mi rozumíte." Ohlédl jsem se po autě. Stálo pořád tam před bránou, kam jsem ho zaparkoval. "Neboj se, rozhodně si ho hodláme eště nějakej čásek nechat." Řekl otráveně Chris. "Nó, jak myslíte," pokyvoval hlavou muž a zase se rozkašlal. "...A nedali byste si třeba se mnou pivo? Zvu vás k sobě, strašně rád bych si poslechnul nějaký nový historky tam z venku, co vy na to?" To bylo něco pro Iana. Konečně někdo další, kdo by si rád poslechl jeho historky. "No, myslim, že pivko bysme si dali všichni, ne?" Obrátil se na nás. Chris se sice netvářil moc nadšeně, že by měl poslouchat nějaké další Ianovi historky, ale na druhou stranu jsme v tomhle městě nikoho jiného neznali a bar natož hotel tu očividně taky nemají, tak jsme pozvání kašlajícího muže přijali.

Kapitola 19. a 20.