Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Novinky ve vaultu 22.09. Překlad FOnline: Parareal do češtiny 10.03. Bayraktar Song CZ Madbrahmin Edice 21.12. Zemřel Ssyx 18.10. Překlad Fallout Nevada do češtiny 09.10. Překlad Fallout et tu do češtiny hot... Očekávané kulturní události |
 |
|
Poslední tango v PařížiAutor: Chekotay | Komentuj novinku (12) | Tagy: Brahmíní vemeno | Sdílet na Facebooku Dnešní pošmourný den je přímo stvořený pro dnešní pošmournou povídku. Nízká oblaka sugestivně připomínají všeničící příkrov zbraně hromadného ničení, lezavě chladný vítr krade teplo údúm a křehnou v něm prsty naposledy pobíhající po klaviatuře posledního klavíru ve městě. Dnešní den byl stvořen pro povídku Mária Lukáča Posledný prstoklad. Hodnocení prvního kola: Cheky: 1Hodnocení druhého kola: Cheky: 7Chekyho hodnocení: Pamatuji se dobře na loňský autorův pokus; tehdy to byla fraška, dnes to je plnohodnotné dílo. Zdá se, že autor své schopnosti rozvinul, anebo mu letos zvolené téma, forma a rozsah lépe vyhověly. Posledný prstoklad je po Kryse na ostrově další především lyrické dílo, zápletka je zde pouze naznačena, podstatným prvkem je bezčasost, rozměrová plochost přežívání člověka, jenž přežít neměl a nechtěl. S jeho emocemi je čtenář seznámen prostým popisem. Jako rubín v popelu pak září jediná příhoda v celém rozsahu díla. Sama o sobě není tato příhoda nijak zvláštní, avšak v kontextu mizejících rozměrů a postupné dekonstrukce oikumeny vrací do hry paradigma plnohodnotného, reálného života a ilustruje dokonale, že hrdinovo podvědomé rozhodnutí již bylo učiněno: Sám se již vyčlenil ze společenství živých, stal se tvorem Krvavého pútnika, stal se ghoulem, tím, kdo žije vypůjčený čas. Závěr povídky je pak přirozeným vyvanutím. Osobně mi při prvním čtení vadila faktická absence pointy, avšak při opakovaném prožití povídky jsem pochopil, že není důležitý závěr, nýbrž "leitmotiv". Tolik tedy k záměrům autora, k jeho plánu; otázkou zůstává, zdali se mu jej podařilo naplnit. Zde je patrná autorova přeci jen poněkud kostrbatá práce s textem, projevující se pravopisnými chybami a místy, v nichž čtení "drhne", abych tak laicky řekl; jako když různé hudební motivy vzájemně se prolínající neutvoří melodickou skladbu, ale ruší svou vzájemnou disproporcí. Myslím si, že by pan Lukáč mohl využít tohoto textu k literárnímu experimentu, totiž ke zkrácení třeba o jednu třetinu. Nebo na jednu třetinu. Ani ne tak pro publikování (byť dáno na fórum, jistě by bylo čteno), jako pro zkoumání, jak se bude text chovat, když jej forma přinutí být sevřenější a úspornější. Povídka je dobrá a jsem rád, že jsem si ji přečetl, určitě by však zasloužila vyladit. Meehailovo hodnotenie: Smutný komorný príbeh človeka, ktorý prežije, zatiaľ čo iní zomreli. Znie to povedome, však? Musím povedať to isté, čo píšem pri niekoľkých ďalších poviedkach, toto dielo ponúka len základ, ktorý prináša väčšina poviedok na takúto tému. Na to, aby poviedka vyčnievala, potrebuje viac. Buď viac atmosféry, alebo viac interakcie medzi postavami, viac uveriteľnej psychológie postáv, ako napríklad zaujímavá epizóda v obchode, kde sa vieme presne stotožniť s hlavnou postavou a jej konaním, resp. nekonaním a zároveň sme zvedaví, koho stretáva a koho ďalšieho by mohla stretnúť, keby konala inak. Alebo musí byť jednoducho lepšie napísaná vrátane správneho používania jazyka. Minuloročnú poviedku zo sveta Krvavého pútnika si pamätám veľmi dobre a táto poviedka mi prišla oveľa lepšia a uveriteľnejšia. Autor však musí stále popracovať na jazyku, ktorý ho občas neposlúcha. Veľmi často vôbec nezvláda čiarky a znova ich používa niekde nadmerne (ak si dobre pamätám, bolo to tak aj minulý rok), chýbajú dĺžne, text obsahuje hrúbky, dopletené výrazy, neprirodzené konštrukcie, slová s iným než zamýšľaným významom. A potom sú tam aj pre bežného človeka vtipné momenty, ako napríklad „zahmlilo sa mu pod očami“ alebo „konzerva plnej farby“, čo je výraz, ktorý ma kvôli jednoduchému použitiu nesprávneho pádu prídavného mena na chvíľku prinútil zamyslieť sa, aká je to plná farba. Jazyk tak poviedku škaredo zráža a spolu s nedostatočne naplneným cieľom vykresliť beznádej a smútok znamená, že poviedka sa stráca v hromade jej podobných. Ssyxovo hodnocení: Pěkně napsané i zpracované melodrama, ale až příliš klišovitě truchlivé a utápějící se v depresi jen s drobnými pokusy o oživení. Tínino hodnocení: Tato povídka si místo ve druhém kole zaslouží a v konečném hodnocení jí u mě uškodila přemíra (poněkud samoúčelného) patosu, který nemám ráda. Láska je častý hnací motor jednání, ale truchlení za milovanou osobou, která nepřežila apokalypsu, je i proto – bez servítek – dost ohrané. Depresivní marnost hrdiny, neutěšenost jeho života, „velká slova“ (ztratil svoje srdce, chodící schránka jeho zlomené duše… nevím, možná jsem jen cynik), jako by se tu už na pilu tlačilo moc. Autorsky používám „dojemnou smrt“ jako konec, když nevím, jak skončit; netvrdím, že to tak dělá i autor povídky, to jen u mě je to známka bezradnosti, a vlastně pak nejsem ani sama spokojená, možná proto mě Prstoklad tak neoslovil. Na druhou stranu se jedná o povídku kvalitně napsanou, s dobře vykresleným světem po katastrofě, s atmosférickou scénou „setkání“ Oskara s možným zachráncem (líbilo by se mi, pokud by se příběh zaměřil spíše tímto směrem a stesk po ženě trochu upozadil – část v obchodě se mi četla nejlépe a napětím jsem opravdu nedýchala). Autor odvedl dobrou práci, takže kdo má rád smutné příběhy, směle do Prstokladu. Jako čtenář si myslím, že si dobře napsaná ústřední postava v dobře popsaném světě zasloužila příběh, který by stál i na něčem jiném, než je zlomené srdce.
|
